Karel Horák: Prach na snímači a ISO v nesmyslech

Dnešní internetoví experti dokážou strávit celé dny zkoumáním laboratorních testů dynamického rozsahu a s lupou hledají šum v testovacích obrazcích. Zcela jim u toho uniká, k čemu byla reportážní technika odjakživa navržena. Technika má primárně fungovat v blátě, prachu a stresu, ne ležet v polstrované brašně.

Karel Horák je dvaadvacetiletý kluk, který bere plnoformátová těla přesně do těch podmínek, kde papírové specifikace letí oknem ven. Střídá špatně osvětlené sály tanečních soutěží s hlukem a nekompromisními pravidly závodů MotoGP. Ač velmi mladý, má za sebou Karel Horák celkem úchvatné portfolio. Možná ne pro milovníky umění, ale pokud vás kromě focení láká i vůně benzínu, pak zpozorněte. Dostat se do elitní skupiny fotografů, kteří mohou pravidelně fotit dvě královny motorsportu – F1 a MotoGP – není snadné.

Karel nezastírá, že mu pomohla tak trochu náhoda. Ale i to k životu fotografa patří. Jeho přístup je ryze pragmatický. Neřeší umění ani vznešené cíle. Bere do ruky nástroj, který ho nesmí zradit, když se motorka vynoří ze šikany v rychlosti dvě stě padesát kilometrů za hodinu. Anebo když se tanečník na setinu sekundy zajímavě postaví a ještě se k tomu příjemně zatváří. „Fotit taneční sport vyžaduje někdy mnohem větší rychlost než motorky,“ poznamenal.

Focení tance ve špatném světle a okruhy plné rychlosti. Jak ses k těmhle dvěma extrémům jako dvaadvacetiletý kluk vůbec dostal? A rovnou se přiznej, prý ty začátky u motorsportu docela bolely a hned jsi otestoval limity techniky...
To je pravda, loni na okruhu jsem s sebou docela ošklivě sekl. Měl jsem úplně nový elektrický skútr a na přejezdu mezi zatáčkami jsem vzal trochu víc za lehkou přední brzdu. Letěl jsem rovnou na kolena a na ruce. Moje půjčená Z9 švihla o beton, zlomil se jí displej, ale mašina naštěstí bez problémů fotila dál.

Ale k těm začátkům: k tanci mě přivedla vlastně úplná náhoda. Šel jsem fotit známé na soutěž, ale sedět v sále mě nebavilo. Ve foyer si zrovna jedna návrhářka stěžovala, že akutně potřebuje někoho na fotky své kolekce. Den před mistrovstvím v pražské Lucerně mi pak zavolali, ať jedu s nimi. Vyfotil jsem tehdy obrovské množství fotek a lidi to zaujalo.

Cesta k motorsportu následně začala na brněnském VUT u naší studentské formule. Marketing kolem mě přestal bavit, přesunul jsem se do agentury a z ní už to plynule přešlo na Masarykův okruh a k MotoGP. Jsme v Brně doma, takže to dávalo smysl.

Taneční sály trpí fatálním nedostatkem světla a blesky nesmíš použít. Jak tam reálně řešíš expozici, aby z toho nebyla jen tmavá šmouha?
Blesky jsou na parketu striktně zakázané, to by tě organizátoři hnali. Jedu výhradně na ambientní světlo kulturáků a hal, kterého je absolutní minimum. Do toho občas svítí ostré barevné reflektory, co ti úplně rozhodí pleťovku. Pohyb tanečníků je strašně rychlý, hází sebou jako o život.

Čas závěrky musím tvrdě držet minimálně kolem tisíciny vteřiny, v opačném případě mám fotky rozmazané a můžu je rovnou smazat. Citlivost tak šponuji běžně nad ISO pět tisíc. Obrazový šum se v dnešní praxi rovnou přejede přes Denoise v Lightroomu a dál ho nikdo nezkoumá. Klient chce emoci a ostrost, ne laboratorní čistotu.

Technika. Bavíme se tu o značce Nikon, od které máš oficiální podporu. Co přesně taháš v báglu, když jde do tuhého?
Vlastním a dlouhodobě pracuji s dvěma těly Nikon Z5, což jsou bytelné mašiny, co snesou i hrubší zacházení. Spolupráce s českým zastoupením Nikonu je pro mě stěžejní, protože jako student bych takovou výbavu neutáhl. Na těžké okruhové akce mi díky nim zapůjčili profesionální modely Z8 nebo Z9. Objektivy záměrně kombinuji.

Nosím plně manuální desítku Laowu pro divoké okruhové kompozice zblízka, pak Viltrox 16mm f/1.8 na široké záběry tance a velký Tamron 35-150mm. Od Nikonu nasazuji klasické sklo 70-200mm a občas si pomohu i delšími ohnisky z půjčovny, jako je 100-400mm...

Celý článek najdete v květnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!