Jiří Linhart: Mám v životě tři lásky – svou rodinu, práci VFX supervizora a fotografii

S Jiřím to bylo mírně řečeno veselé. Odchytával jsem ho na cestách, přímo na place při natáčení a finalizace probíhala po nocích. Je silně zaměstnán, a přesto neustále s úsměvem na tváři. Je známý nejen ve světě filmu a je velmi komunikativní.

 

I proto jsem moc rád, že vám jeho povídání mohu takto na přelomu roku nabídnout. „Čas je bohužel v mém životě velmi drahá a nedostatková komodita,“ říká v našem rozhovoru, ale věnoval nám ho spoustu, děkuji mu za to.

Jiří, popište nám v úvodu rozhovoru, jak jste s fotografováním začínal a co pro vás fotografie znamená.
S fotografováním jsem začínal už jako malý kluk. S bratrem Pavlem jsme od táty dostali bakelitové ruské foťáky a naučili se s nimi fotit, tehdy samozřejmě na film. Připadalo mi to naprosto magické. Fotil jsem nejen rodinu, ale hlavně naše hry – zapalovali jsme angličáky, stavěli dioramata z modelů a fotili je jako malý „fotofilm“ s příběhem. Už jako děti jsme se na chvíli stali malými filmaři, kteří díky těmhle jednoduchým foťáčkům dokázali zachycovat své vize a bláznivé nápady.

Kromě toho jsme se už kolem devátého roku naučili film i vyvolávat. Měli jsme improvizovanou temnou komoru u nás doma, táta nám sehnal zvětšovák a naučili jsme se úplné základy. Vyvolávání filmu byla naprostá magie – ta radost a adrenalin, když se na papíře začala pomalu objevovat fotografie, bylo to něco kouzelného. Fotky byly často nedokonalé a neostré, ale pro nás byly všechny super.

Po delší pauze jsem si po pubertě pořídil už trochu lepší zrcadlovku (stále filmovou) a začal fotit vše možné jen tak pro zábavu. Léta plynula, já se pomalu zlepšoval a fotil víc a víc, většinou ale jen jako hobby. Až po dlouhé době jsem se nenápadně a skromně dostal na opravdu neuvěřitelná místa, kde jsem potkal fantastické lidi. Připadalo mi úplně přirozené všechno fotit, dokumentovat krásu, výjimečnost i to, co se v mém životě děje.

Zároveň ale mám touhu nefotit jen to, co vidím, ale hlavně to, co cítím. Myslím, že v tom se odlišuji od jiných fotografů. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale u mých fotek chci, aby vyvolávaly emoce – barvami, kompozicí, náladou. Jako bych skrze fotografii zachycoval to, co cítím a co vidím ve své hlavě, když zrovna stojím na místě a mačkám spoušť.

Díky posedlosti filmovostí se snažím, aby každý snímek (i když jde třeba jen o dokumentaci události) působil jako filmový plakát nebo jako záběr z filmu.

Máte za sebou neskutečné množství portrétů, fotografií významných lidí a akcí kulturních, sportovních, filmových… Kde na to berete čas a jak to vůbec stíháte? To se občas naklonujete?
Máte pravdu, čas je bohužel v mém životě velmi drahá a nedostatková komodita. Kvůli práci a zejména té v oblasti vizuálních efektů mám málo času dokonce i na milované focení. Mám v životě tři lásky – svou rodinu, práci VFX supervizora a fotografii. Můj život je vlastně neustálé soupeření těchto lásek o čas.

Naštěstí jsem ale našel krásnou paralelu mezi prací pro vizuální efekty na filmovém placu a fotografováním. Zjistil jsem, že se tyto profese mohou často nádherně prolínat. Díky tomu můžu i během práce supervizora na velkých natáčeních vytáhnout svůj Nikon a pořizovat snímky, které tak miluji.

Jsou ale oblasti fotografie, na které jsem měl dříve čas a dnes už téměř ne, a tím je můj milovaný motosport. Občas se přece jen najde skulinka, kdy si zajdu vyfotit nějaké pěkné závody, zejména pro moje oblíbené Ferrari či Pragovku. Ale času je čím dál méně, a tak většina mých současných fotografií vzniká spíše na místech spojených s prací, tedy na filmových natáčeních.

Prohlížel jsem si vaše snímky, každá série, každé focení má svou atmosféru, zabarvení, spoustu příběhů. Jak se na focení připravujete a jak se vůbec k tak významným akcím dostanete? Nebo jak je vybíráte?
Pokud jde o motosport, velmi si vybírám, kam pojedu a s jakou značkou. Tím, že je to pro mě hobby a většinou fotím jen pro radost, je to spíš „fotodovolená“. Občas mě osloví klienti sami, ale vždy jde o lidi, které už většinou znám, takže takzvaně vím, do čeho jdu. Většinou to fungovalo na bázi dlouhodobého přátelství a já tak spojoval příjemné s užitečným.

Drtivá většina fotografií ale v poslední době vzniká na place, kde se natáčejí eventy, reklamy nebo filmy. V těchto případech se na dané místo dostávám jako VFX supervisor, který dohlíží na to, aby natáčení proběhlo v pořádku s ohledem na plánované vizuální efekty v jednotlivých záběrech. Pak už je to většinou otázka náhody, na jaký set se dostanu, jaké celebrity tam potkám a jestli se vůbec smí fotit. V případě hollywoodských herců se to většinou nesmí, s výjimkou snímků pro potřeby vizuálních efektů.

Jenže díky souhře šťastných náhod, dobrým vztahům s režiséry a producenty se mi naštěstí podařilo něco, co je obvykle téměř nemožné – mohl jsem fotit herce jako Vincent Cassel, Chazz Palminteri, Burak Özçivit, Robert Knepper a další.

Navíc mám jednu obrovskou výhodu oproti jiným profesionálům – fotografování je moje hobby. Díky tomu mám naprostou tvůrčí svobodu a můžu fotit, co chci a jak to cítím. Možná to zní jako maličkost, ale ve skutečnosti je to obrovská výhoda, protože právě díky tomu fotky často vypadají jinak a snad i lépe. Na tomhle trvám i u placených zakázek – klient si mě najímá s tím, že mi musí dát určitou míru volnosti. Pokud na to přistoupí, ví, že dostane vizuálně zajímavější a možná i neotřelé fotografie.

Fotíte, natáčíte, cestujete, mluvíte s velmi zajímavými a známými lidmi. Jakou vlastně využíváte fotografickou a případně i filmovou techniku?
Od mládí miluji značku Nikon, tak jsem fotil postupně Nikonem D3000, D300, D7000, D7200 až po D750 a nyní mou milovanou Z8. Samozřejmě i s objektivy Nikon. Přiznám se, že mám velmi rád dlouhá skla a drtivá většina fotografií vzniká na ohniska kolem 70–200 mm.

Krásně oddělí pozadí díky bokehu, izolují objekt, na který se soustředím, navíc stojím dost daleko, takže člověka, kterého fotím, vůbec neruším. Dám mu prostor a to je podle mě klíčové pro přirozenější reakce lidí.

Za mě jsou nejlepší skla, na která jsem kdy fotil, Nikon 200 mm f/2 (fantastický bokeh) a pak legendární nový Nikon 135 mm f/1,8 Plena s famózní ostrostí a bokehem. Tato dvě skla jsou pro mě zatím naprostý svatý grál...

---

Celý článek najdete v lednovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!

---