David Jobák – Je důležité vědět, co vlastně jdete fotit

Tento rozhovor začal velmi spontánně a určitě uhádnete jak: když jsem spatřil jeho snímek Slunatce na sociálních sítích. Můžete si ho prohlédnout i na jeho instagramovém účtu, kde má také spoustu zhlédnutí.

David je velký talent a do svých fotek dává srdíčko. Je s těmi malými i většími zvířátky přes svůj objektiv nějak zvláštně propojen. Někdy mi připadá, že mu nosívají svou krásu naproti. Posuďte sami.

Davide, dlouho jsme se neviděli, naposledy téměř přesně před dvěma roky, kdy jsi prezentoval své neuvěřitelné makrofotografie pořízené objektivy Laowa. Někteří kolegové na ně dodnes vzpomínají. Ještě stále fotíš to náročné makro?
Ten čas neuvěřitelně letí. Mám velkou radost, že si na mé fotografie kolegové ještě pamatují. Makro fotím pořád. Focení přírody beru tak nějak komplexně – když jsem venku, nikdy přesně nevím, na co narazím. Může to být pták, motýl, zajímavý brouk nebo jen detail rostliny, který mě zaujme.

Proto se snažím být připravený na všechno. Jak se říká, štěstí přeje připraveným a v přírodě to podle mě platí dvojnásob. Přiznám se, že občas jdu do terénu fotit ptáky a nakonec skončím u nějakého brouka na listu, ale to je na tom právě to krásné.

Tentokrát jsem tě poprosil o pár rad, jak fotit wildlife a hlavně ptactvo. To je také hodně náročné téma, že?
Oproti makru je to úplně jiná disciplína. Nároky jsou dost odlišné jak na techniku, tak na samotné chování fotografa v přírodě. Když začnu technikou, je dobré mít zrcadlovku nebo bezrcadlovku s rychlým sériovým snímáním a čipem, který si poradí se šumem při vyšších hodnotách ISO. U ptáků totiž často fotíte v horším světle a potřebujete krátké časy.

K tomu je téměř nutností teleobjektiv, ideálně kolem 400 mm a více a pokud možno s dobrou světelností. To už ale bohužel většinou není úplně levná záležitost. Stejně důležité jako technika je ale i pohyb v přírodě. Zvířata i ptáci jsou velmi opatrní, takže je potřeba se pohybovat nenápadně a ideálně splynout s okolím. Hodně pomůže maskovací síť nebo fotografický maskovací stan.

Pak je tu ještě jedna důležitá věc: vědět, co vlastně jdete fotit. Zjistit si, kde se daný druh vyskytuje, jak se chová, kdy je aktivní. Bez toho můžete v přírodě strávit spoustu času a stejně nic nevyfotíte. Stejně se občas stane, že člověk čeká hodinu v maskovacím stanu a pták si sedne na větev za zády.

Začneme tedy místem? Kde jsi fotil naposledy divukrásnou zvířenu?
Naposledy jsem fotil s partnerkou a partou skvělých lidí na mé vysněné Kostarice. Byla to zhruba třítýdenní fotografická výprava zaměřená hlavně na ptáky. Už samotná cesta tam byla trochu dobrodružná. Hned na začátku nám zrušili let do Amsterodamu, což byl přestupní bod.

Bez něj bychom se dál vůbec nedostali, takže jsme nakonec improvizovali a do Amsterdamu se přesouvali na vlastní náklady. Když jsme si mysleli, že máme vyhráno, přišlo ještě čtyřhodinové zpoždění a díky tomu nám v Panama City uletěl další spoj na Kostariku. V tu chvíli jsme si říkali, že dostat se za tropickými ptáky bude možná náročnější, než je potom vyfotit.

Nakonec jsme ale dorazili a mohlo začít to hlavní. Bylo nás sedm a cesta byla skvěle naplánovaná kamarádem fotografem, který má na Kostarice zázemí a místní přírodu dobře zná. Každé dva dny jsme se přesouvali na jiné místo podle toho, jaké druhy ptáků jsme chtěli fotografovat. Ráno vstávání za tmy, přes den focení a večer třídění fotek.

Když se zrovna nefotilo v džungli, našla se občas i chvíle na pláž, kde se samozřejmě zase fotilo. Jen místo kolibříků to byli ptáci nad oceánem, opice v palmách a západy slunce. Jedním z míst, které mi utkvělo v paměti, byl Arenal. Krásná příroda, všude zeleň a sopka v pozadí a po několika dnech focení jsme si tam jednou večer dopřáli i malou odměnu – termální lázně. Poprvé za pár dní jsme odložili techniku a jen seděli v horké vodě a poslouchali zvuky džungle. I když druhý den ráno jsme zase vstávali před svítáním s foťákem v ruce.

Co se týče samotného focení, v Kostarice jsem si chvílemi připadal opravdu jako dítě v cukrárně. Diverzita druhů a barev je tam naprosto neskutečná. Troufám si říct, že za těch zhruba dvacet dní, co jsme tam byli, jsem viděl a nafotil víc druhů ptáků než za celou dobu, co fotím v Česku. Na jednom místě můžete během chvíle potkat kolibříky, tukany, papoušky, různé druhy tangar nebo volavky u vody. A nejde jen o ptáky, všude jsou pestré barevné žabky, hadi různých druhů a barev a další tropická zvířena, která vás dokáže úplně vytrhnout z každodenní reality. Člověk ani neví, kam dřív namířit objektiv, a často jde fotit jeden druh a během pár minut kolem proletí další tři, které by si zasloužily vlastní výpravu.

Čím to prosím tě fotíš? Co vše taháš sebou po pralese?
Fotím značkou Canon, konkrétně EOS R3. Ideálně bych měl dvě těla pro případ poruchy, ale protože focení beru jako koníček, riskl jsem to jen s jedním. Měl jsem teleobjektiv Canon EF 400 mm f/2,8 IS USM II a k němu telekonvertory 1,4× a 2×, což dávalo ohniska 560 mm s clonou f/4 a 800 mm s clonou f/5,6. Dále jsem měl Canon RF 70–200 mm f/2,8, makroobjektiv Canon RF 100 mm f/2,8 a Laowa 15 mm f/4 1:1. Stativ s gimbalovou hlavou byl v kufru s oblečením, v batohu jsem měl foťák, menší objektivy a další věci jako baterky, blesk s difuzérem, čelovku, MacBook s SSD disky, paměťové karty.

V pralese je i s tímto vybavením každý krok trochu dobrodružství. Přelézt padlý kmen nebo protáhnout se pod nízkou větví, přitom hlídat objektiv, chce to soustředění. Stojíte u krmítka s 800mm objektivem a pták si sedne přesně na tu jedinou větev, kde je bordel v pozadí. Batoh váží víc, než byste čekali, ale i přesto jsou to momenty, které si člověk pamatuje: kolibřík, tukan, barevná žába nebo had a okamžiky, které se dají zachytit jen tam a tehdy.

Ještě zpět k nárokům na fotografa, který chce získat nový, neznámý záběr. Nějak chronologicky. Začínáš asi vytipováním místa a pozorováním, že? Jak dál?
Když chce fotograf získat neznámý záběr, začíná to většinou vytipováním místa a pečlivým pozorováním. U nás doma je potřeba zjistit, kde daný živočich žije, v jakém období, čím se živí a jaký má rád biotop. To jsou hodiny a hodiny při získávání informací. Pak se vydáte na lokalitu, splynete s krajinou a doufáte, že se vám povede ten správný záběr. Většinou to není...

---

Celý článek najdete v dubnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!

---