ALI GREPLOVÁ: Tanzanie – Velká migrace

Obrovským životním zážitkem nejen pro fotografa je takzvaná Velká migrace v období návratu stád z Keni zpět do Serengeti. Obrovská stáda pakoňů cestují za vodou a zelenými pastvinami.

Celkem migruje každý rok víc než milion pakoňů a statisíce zeber. Za nimi se táhne velké množství predátorů. Jedno stádo se při pochodu může natáhnout až na desítky kilometrů…

Ali, jezdíš do Afriky roky, jak ses konkrétně dostala do Tanzanie? Většina lidí tam jezdí kvůli safari, bylo to tak i ve tvém případě?
V roce 2007 mě do Tanzanie přivedlo natáčení dokumentu o legendách tamního výtvarného umění. Plánovala jsem točit, neplánovala jsem se do země zamilovat. Za těch skoro dvacet let jsem Tanzanii projela od řeky Ruvumy na jihu až po Serengeti na severu, od Zanzibaru a pobřeží pod Tangou přes pohoří Usambara po kráter Ngorongoro.

Bydlela jsem tenkrát v Dar es Salaamu u Daniela Augusty v oblasti Msasani, ne tam, kde jsou rezidenční vily bohatých obyvatel, cizinců a ambasád v Oyster Bay, ale v oblasti malých plechových domečků natěsnaných jeden na druhý, kde na malém kousku země žije víc lidí, než bychom si dokázali představit, a kde mě místní přijali jako „tu bílou holku s obrovskou kamerou“ mezi sebe. Když jsem se večer protahovala mezi domečky hlouběji k Danielovi, tamtamy zněly: Ali se vrací, pomozte jí.

Neuvěřitelná zkušenost, která mi přerovnala hodnoty v životě, co je důležité a co ne. Danielův domeček se odlišoval: měl WC, sprchu a klimatizaci, ale místní ho přijali za svého. Věnoval se výzkumu tingatinga artu a jeho partnerka Desderie se stala mou přítelkyní. Díky nim jsem postupně poznávala zemi očima místních, ne turistů. Na snídani čerstvé čapatí od babičky na rohu za 200 šilinků, vaječná omeleta od Desderie a smoothie z banánu a passion fruit – sliny se mi sbíhají ještě dnes. Na první safari jsem nejela s agenturou ani průvodcem. Jela jsem s Desderií.

Tenkrát to byly skoro čtyři týdny a já zemi viděla v podstatě jen přes několik skel objektivů. Paranoia, že mi něco uteče, mě ovládala na tisíc procent. Díky Desderii jsem se ale dostala Tanzanii pod pokličku. Safari v Mikumi a Udzungwa jsem odjela se špičkovou profi technikou, ale bydlely jsme v lokálních hotýlcích bez turistických bublin. Tam jsem objevila úplně jinou Tanzanii, přátelskou, pravdivou, barevnou.

Proč jet fotit právě do Tanzanie?
Lákadla Tanzanie jsou jasná – safari, ve svahilštině to slovo znamená cesta, ale stalo se synonymem pro pozorování zvěře v přirozeném prostředí: příroda, zvířata, kráter Ngorongoro, Velká migrace, Kilimandžáro, Indický oceán, Zanzibar. Masajové a Hadza – poslední lovci a sběrači v Tanzanií kolem jezera Eyasi. Tanzanie má šest lokalit světového dědictví UNESCO: Serengeti, kráter Ngorongoro, Kilimandžáro, Stone Town na Zanzibaru, skalní malby v Kondoa a ruiny Kilwa Kisiwani. Je to naprosto pohodová země, nikdy nezažila občanskou válku, což je v Africe výjimka, a to o Tanzanii a Tanzancích hodně vypovídá.

A pak je tu ještě jedna věc, která Tanzanii dělá výjimečnou. V rokli Olduvai Gorge na okraji Serengeti manželé Mary a Louis Leakeyovi objevili fosilie předchůdců člověka staré přes 1,75 milionu let. Tanzanie je doslova kolébkou lidstva.

Vznikla v roce 1964 spojením pevninské Tanganiky a Zanzibaru. Tanganika byla kolonií dvou mocností, nejdřív Němců (Německá východní Afrika), pak Britů. Německá nadvláda byla krutá. Nucená práce, vypalování vesnic. Povstání Maji-Maji v roce 1905 Němci potlačili s děsivou brutalitou, zemřelo přes 200 tisíc lidí. Po prohrané první světové válce Německo Tanzanii ztratilo a správu převzala Británie. V roce 1961 získala Tanganika nezávislost pokojnou cestou pod vedením Julia Nyerere, učitele a politika, který se stal prvním prezidentem.

Zanzibar měl svůj vlastní příběh, spojený především s Araby. Jako samostatný sultanát získal nezávislost na Anglii v roce 1963, ale o rok později byl sultán svržen při násilné revoluci a Zanzibar se spojil s Tanganikou. Hlavní město je oficiálně Dodoma, ale skutečným centrem země zůstává Dar es Salaam na pobřeží.

Temná kapitola země – Zanzibar. Byl největším centrem obchodu s otroky na východoafrickém pobřeží, ročně tudy prošlo až 50 tisíc otroků. O zrušení se zasadil David Livingstone, skotský misionář, lékař a průzkumník. V roce 1866 připlul na Zanzibar a na vlastní oči viděl hrůzy otrokářského trhu. Jeho zprávy do britského tisku a parlamentu rozhýbaly Británii. V roce 1873 sultán pod hrozbou britské námořní blokády otrokářský trh navždy zavřel.

Dennis, můj tanzanský ambasador…
Dennise jsem poznala před patnácti lety na jihu Tanzanie, v oblasti Selous u řeky Rufiji. Jih je jiný než sever, obrovská řeka místo plání, hustý porost místo nekonečného obzoru, zvuky vody a hroši v noci. V Selous River Campu nám přidělili na safari Dennise. Nebyl to ten typ, co se snaží mluvit, aby udělal dojem, on tím prostředím prostě žil. Četl krajinu ze stop v písku, z pohybu trávy, z náhlého ticha ptáků.

Ukazoval mi drobnosti, které bych úplně přehlédla: detaily na břehu, směr vody, ticho před pohybem. Tehdy u Rufiji začala kapitola našeho příběhu, která se ze vztahu ranger-host proměnila v partnerství a hluboké přátelství. Naše safari do Tanzanie jezdíme pod jeho vedením. Dennisova neuvěřitelná znalost prostředí a snaha dát nám ty nej zážitky naše safari odlišuje.

Velká migrace – co to vlastně je a proč se to nedá srovnat s ničím jiným?
Každý rok putuje přes tanzanské pláně Serengeti a keňskou Masai Maru přes 1,5 milionu pakoňů a na 200 tisíc zeber. Jde o největší pozemní migraci zvířat na Zemi. Pohybují se za deštěm a čerstvou trávou po okruhu dlouhém přes 800 kilometrů. Na jihu Serengeti v oblasti Ndutu se v únoru rodí mláďata, až 8000 pakoňů denně. Pak se stáda dají na sever k řekám Grumeti a Mara, kde se vyskytuje krokodýl nilský. Krokodýl vydrží bez potravy až rok. Čeká celé měsíce a pak přijde migrace a s ní jeho okamžik. Ročně při migraci zahyne přes 250 tisíc pakoňů a 30 tisíc zeber – predátoři, utonutí, vyčerpání. Stádo jde ale stále dál.

Myslela jsem si, že stáda při Velké migraci běhají spořádaně jedním směrem neustále dokola za deštěm. (smích) Realita je úplně jiná, je to obousměrný, neuvěřitelný chaos. Na obou březích řeky stojí stáda a čekají. Každé chce na protější břeh, jako by ta tráva na druhé straně byla zelenější a chutnější. Stádo se po pláních řítí jako vláček za prvním pakoněm (vůdcem), klidně hodiny. Přechod nastane v okamžiku, kdy ten první pakůň skočí, je to lavina. Nebo se celé stádo otočí a žene se dál po savaně. Krokodýli čekají, vy čekáte taky. Vše se stane během vteřin. Tři přechody za jedno dopoledne. Žádný dokument vás na tohle nepřipraví. Díky Dennisovi jsme v místech výskytu stád, díky němu máme obrovskou šanci to všechno vidět zblízka.

V Serengeti se nabízí fantastická možnost letu balonem nad stády pakoňů a zeber. Je to něco, co vám vezme dech. Krása savany z výšky, obrovská stáda pod vámi, takhle vidí Zemi Bůh...

---

Celý článek najdete v dubnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!

---