Dvě návštěvy Kuby, mezi nimiž uplynulo téměř dvacet let. Při té první jsem kolem šesté ráno chodila ulicemi s fotografkou Alžbětou Jungrovou.
Tehdy jsem poprvé držela v ruce Nikon a batoh měla nacpaný filmy. Už tenkrát mě oslnilo kubánské světlo – teplé, kulaté a hřejivé. Netušila jsem, že stejně pěkné uvidím zas až za dvacet let, až budu dokumentovat ostrov do knihy Eduarda Freislera Kubánské tango v rytmu blues.

Havana koupající se v ranním slunci je totiž to nejkrásnější, co jsem s foťákem v ruce za celý svůj život viděla. Kuba se za tu dobu změnila. Víc, než jsem čekala. Rozpadla se spousta domů, které byly před lety nesmírně fotogenické a které průvodci svým skupinkám zahraničních turistů přesto neukazovali.

Měli pro ně havanské Potěmkinovy vesničky ozdobené třeba cedulkou Zde napsal novelu Stařec a moře Ernest Hemingway. Zchudli snad všichni. Policajti z ulic téměř zmizeli, vlastně už nebylo koho hlídat. Obyvatelé Kuby měli na práci jen sehnat na skládkách v centru města aspoň shnilé rajče.

Hledali děti, starci i muži v plné síle, kteří byli bez práce. Tentokrát nás ani nehonili po ulicích tajní. Zmizel strach, nahradila ho naštvanost na současnou vládu a velká nostalgie po mrtvém diktátoru Fidelovi. Ale jedna věc zůstala: krásné světlo, kvůli kterému ráno vstanete ještě za tmy. Nemůžete jinak.
Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!