Momenty bez signálu: Mlčící telefon, plná powerbanka a blackout v srdci Madridu

Je pondělí 28. dubna kolem poledne. Potřebuji si zavolat, tahám z kapsy telefon. Několikrát vyzvání a pak nic. Ticho. Utnu volání a zkusím to znovu. Opět ticho. Pomyslím si: blbej telefon.

Restartuju ho. V duchu se modlím, abych si vzpomněl správné heslo. Mám ho. Telefon nabíhá, ale místo vytáčení mlčí. Rozhlížím se kolem sebe, procházím úzkou uličkou. Že by tady nebyl signál? Jdu dál. A znovu marně vytáčím číslo.

Před obchody, kavárnami, všude postávají hloučky lidí. Klábosí. Koukají do mobilů. Jdu do hotelu. Po dopoledním focení si chci dobít baterku. Najednou si uvědomím vřískot píšťalky. Nejdou semafory a policistka řídí dopravu. Fotím a pokračuju v cestě. V hotelovém lobby fronta na výtah. Ještě že chodím zásadně po schodech. Vyšlápnu svých sedm pater, otevřu dveře na pokoj a u stropu vidím svítit nouzovou bludičku. Něco se děje, napadne mě poprvé, i přes divný pocit, který mě provází už nějakou chvíli.

Chci si nabít foťák. Nic. Aha, nejde proud. Oukej, nevadí. Nabíjet vlastně nepotřebuji, je to takový zvyk, abych třeba nebyl někdy zaskočený a na suchu. Stejně s sebou nosím powerbanku, rezervu mám. Na chvíli se natáhnu. Z otevřeného okna slyším pravidelně pištět policejní píšťalky.

Odpoledne vyrážím znovu fotit do ulic. Překvapeně sleduji, že se moc nezměnilo. Hloučky před obchody a restauracemi. Dozvídám se, že jde o masivní výpadek proudu. Nikdo neví, čím to je a jak dlouho bude trvat, než proud zase nahodí. Nikdo nepanikaří. Všude panuje zvláštní klid. Kdo má hotovost v kapse, nakupuje v sámošce. Kafe bez elektřiny prostě není, i když jsou prachy na dřevo.

Nejezdila veřejná doprava, metro, vlaky, letiště stála. Trvalo to do půlnoci, v Madridu. Jinde až do druhého rána. Uvědomil jsem si, jak křehká může být naše civilizace i v době míru. A že se podobné situace určitě budou opakovat.

Celý článek najdete v červnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!