Mladý český talent ve Frankfurter Allgemeine Zeitung: Dokumentární fotografie musí mít hlubší smysl

Začínal focením koncertů a kamarádů, dnes studuje prestižní obor v německém Hannoveru a sbírá zkušenosti jako stážista v jednom z největších evropských deníků. Ovšem svou budoucnost nadále vidí v Česku. Sám říká, že prostřednictvím dokumentární fotografie má možnost spoluvytvářet vizuální identitu své rodné země.

Dvaadvacetiletý (ročník 2003) fotograf nedávno získal ocenění Czech Press Photo v kategorii Junior. Za vítěznou sérii snímků správce tatranské chaty obdržel i speciální cenu Canon Award. V rozhovoru detailně přibližuje svou cestu k dokumentu, vysvětluje, jak tvrdá je práce fotoreportéra v Německu, v čem se liší přístup deníku od týdeníku a jakou techniku k lovu těch nejlepších záběrů aktuálně používá.

Nedávno jste obdržel cenu Czech Press Photo v kategorii Junior. Co to pro vás znamená?
Určitě je to pro mě první velké uznání mojí práce. Dokazuje mi to, že to, co dělám, zajímá další lidi a že moje fotky připadají ostatním hezké a doufám, že i důležité. Pro začínajícího fotografa, který sice fotí už pár let, ale kariéru teprve startuje, je to takové hezké znamení.

Aktuálně studujete fotografii v Německu. Můžete svůj obor trochu přiblížit?
Studuji v Hannoveru bakalářský obor dokumentární fotografie a vizuální žurnalistiky. Je to vysoká škola a ten obor je zaměřený přímo na tento specifický žánr. Na českých školách, nebo i na ostatních německých školách a napříč Evropou, je často obecný obor fotografie, kde si pak člověk musí vybrat zaměření nebo různé bloky a semináře. U nás je to ale celé rovnou stavěné na dokumentární fotografii.

Proč právě Německo? Máte tam rodinné kořeny?
Nemám, vůbec. Všichni z mojí rodiny jsou Češi. Byla to vlastně kdysi dávno taková náhoda. Naše sousedka, která je napůl Švýcarka, chodila na německé gymnázium. Byla to nejlepší kamarádka mojí sestry, a tak tam moje sestra šla taky. Rodiče si totiž řekli, že když děti umějí anglicky, německy a česky, dává jim to víc možností pro budoucí kariéru. Nakonec jsem na to německé gymnázium nastoupil i já, udělal jsem si německou maturitu a při výběru vysoké školy jsem si logicky řekl, že půjdu do Německa.

Nyní jste na prestižní stáži ve Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ). Jak obtížné bylo se k této praxi dostat a v čem se ta práce liší od vaší předchozí zkušenosti v týdeníku Respekt?
To je velká výhoda mého oboru. Máme s FAZ takovou nepsanou smlouvu, že se na fotostáže v těchto novinách mohou hlásit jen naši studenti. Berou čtyři stážisty ročně, každý tam je půl roku a vždy se o tři měsíce překrývá se svým následníkem. Takže se tu vlastně střídáme a všichni se známe. O to jedno místo se běžně hlásí tak deset až patnáct studentů z našeho oboru. Člověk musí redakci ukázat, že zvládne udělat správnou reportáž, měnit distance i úhly, ale zároveň do toho vložit něco svého. Něco víc, než jen rutinně odškrtat zadání.

A víte, co ve vašem případě rozhodlo, že si vybrali právě vás?
To přesně nevím, protože nedostáváme po výběrovém řízení přímý feedback. Ale asi se jim líbily moje předchozí zkušenosti. Byl jsem už v Respektu, takže jsem měl praxi s focením pro noviny. Asi odhadli, že jsem pečlivý a spolehlivý. Na stáž do Respektu jsem měl obrovské štěstí, byl jsem tam měsíc a nabral skvělé zkušenosti.

V čem konkrétně byla práce pro Respekt jiná než ta současná ve FAZ?
Respekt je týdeník, takže deadliny a odevzdávky nejsou často tak hektické. Samozřejmě, na webu publikují každý den, ale FAZ je vyloženě tištěný deník. Je to obrovský stres. Termíny musí jít hned ven. Člověk dostane ve tři nebo ve čtyři odpoledne telefonát, že zítra dělá třeba tři nebo čtyři termíny. Ty musí objet, fotky hned během dne nebo nejpozději následující den zpracovat a poslat.

Ve FAZ prostě počítají s tím, že to zvládnete a jste naprosto spolehliví. V Respektu, kam jsem přišel bez předchozích doporučení, mi paní redaktorka Kateřina Malá zpočátku nedávala tolik hektických úkolů. Byla opatrná, protože nevěděla, jak se zachovám v různých situacích. Tady se rovnou jede naplno.

Začínal jste fotit během pandemie covidu. Co vás k fotografii přivedlo?
Dříve jsem se věnoval poloprofesionálně šermu, dával jsem sportu veškerý svůj čas. Pak přišel covid, já se navíc zranil a už jsem sportovat nemohl. Začal jsem tedy fotit – nejdřív koncerty, pak kamarády, dělal jsem portréty. Začínal jsem víceméně tak, jako každý fotograf. Nosil jsem foťák všude a fotil to, co jsem viděl a co mě zajímalo. Pak jsem si řekl, že mě to opravdu baví, a rozhodl se pro studium. Jen jsem zvažoval jaký směr...

Celý článek najdete v červnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!