Sbírka fotografií SČF byla založena v roce 1981. Předností sbírky obsahující dnes přes dvanáct tisíc fotografií je, že zahrnuje práce významných amatérů a odpovídá tak tradicím a historii naší fotografie, kde je problematické položit dělítko mezi profesionály a amatéry.
Smyslem jejího postupného představování je ukázat veřejnosti její šíři a specifika, význam pro dějiny české fotografie, zejména druhé poloviny 20. století.
Nejvíce fotografií na téma humor ve sbírce je od Františka Dostála, fotografa, který má na svém kontě tisíce fotografií, desítky knih a stovky výstav, ale přesto se celý život neprofesionalizoval. Za svou celoživotní fotografickou tvorbu získal Cenu Ministerstva kultury v oboru zájmových uměleckých aktivit pro rok 2007.
Zemřel roku 2022 v 84 letech a z toho se minimálně padesát let věnoval fotografii, i když do důchodového věku pracoval zároveň jako konstruktér obráběcích strojů. Srostl s fotografií v jeden celek, stala se mu univerzálním jazykem, posláním, osudem. Svoboda vyznávaného a přiznávaného věčného amatéra mu přinesla status samorostu české fotografie. Jeho tvorba má ustálenou podobu a okamžitě identifikovatelný rukopis vyznačující se neopakovatelným pozorovacím talentem, reportérskou pohotovostí, schopností konfrontovat a nacházet skryté významy, to vše okořeněno přiměřenou dávkou obrazového humoru.
„Nejvíc mě na mém fotografování hřeje poznání, že jsem dokázal dost lidí i potěšit,“ říká Dostál, ale je třeba prozradit, že každý potěšený je až druhý v pořadí. Čím se živila Dostálova tvorba, bylo především jeho vlastní potěšení, radost z „chodění s fotoaparátem“, radost z každého pořízeného snímku a jeho sdílení s divákem. Potěšení z osobní nezávislosti, nezaujatosti a nevázanosti.
Ač solitérní fotograf, zúčastnil se více než 1500 výstav, minimálně padesát jich bylo samostatných. Pořídil tisíce fotografií a převážnou většinu z nich se mu podařilo i publikovat. V čem byl skutečně rekordmanem, je počet vydaných knih, mnohé vydal ve spolupráci s karikaturisty, esejisty a v nemalém počtu i s vlastními texty, jež mají také osobitý literární styl.
Fotografoval téměř stoprocentně černobíle. Jestliže ho nejvíc zajímali lidé, pak na druhém místě to byli jejich psi. Nejen v tom připomíná Elliota Erwitta, jehož vedle Viléma Reichmanna považoval za svůj fotografický ideál. V lehké ironii, chápající dobrosrdečnosti a sladkobolném úsměvu má blízko k Bohumilu Hrabalovi. Smysl pro karikaturu napovídá záliba v Jaroslavu Haškovi.
„Humor ve fotografii bývá pro mnohé lidi, včetně kritiků, jakýmsi podřadným druhem fotografie. Život člověka by ale bez jeho existence byl určitě jen poloviční.“
František Dostál
Proč se jeho humorné snímky liší od většiny jiných? Dostál nenahrával situace, nechával působit zachycené okamžiky, nespoléhal na to, že život tropí hlouposti. Chodil, díval se a v patřičném okamžiku zmáčkl spoušť. A vidět uměl.
To, co nás na jeho snímku pobaví, je jeho osobitá schopnost smát se, kterou vtiskl do každého zastaveného úseku reality. A co je na Dostálově tvorbě osamělého chodce a bravurního pozorovatele nejvíce sympatické, je její nezasaženost módními trendy a stálost v proměnách dob.
Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!