Kniha Františka Dostála Letní lidé, 3. rozšířené a přepracované vydání, přichází na trh k 87. výročí nedožitých autorových narozenin

Ke vzniku dobré a výmluvné fotografie je potřebný dar vidění a humor je vždy jisté vidění světa. Je to velké umění vidět svět. Tyto věty vyšly z úst našeho spisovatele Karla Čapka a já si je poměrně často ověřil a potvrdil jejich platnost.

Všichni víme, jak úsměv ve tváři dokáže potěšit a možná někdy člověku pomůže víc než prášky od doktora. Vidět svět takový, jaký ve skutečnosti je, a nikoliv uměle vystavěný a zasazený do podivné kreativity, protože i ta přes úžasné technické zpracování může přivolat spíše cosi studeného a odtrženého od reality.

Humor je navíc vždy pravda sdělovaná s úsměvem a ta přichází často ve spojení se svobodným projevem. To platí i pro fotografii. Tristnější je však realita, že humor nebývá považován za nic velkého a podstatného, co směřuje do oblasti fotografického kumštu. Ten přece musí být zaručeně vážný a burcující, což mají dokládat a potvrzovat nejnovější počítačové programy.

V publikaci Česká fotografie 20. století (2005), v oddíle věnovaném dokumentární a reportážní fotografii z let 1968–1979 lze přečíst slova: „V nadprodukci humorných fotografií Františka Dostála poněkud zanikly jeho daleko hlubší sondy do různých fenoménů tehdejšího života (např. v cyklu Letní lidé).“ Názory mohou být různé, což mě zanechává v poklidu, ale já se chci jen zastat humoru jako příliš vážné a vzácné oblasti fotografie. Spisovatel Karel Čapek se rovněž nechal slyšet, že neví, jak je v nebesích odměňován humor. Při sdělování pravdy je nanejvýš nutné dotyčného člověka rozesmát, neboť často hrozí, že se šíleně naštve. Nakonec slovo humor je řeckého původu a znamená prý vláhu…

Považovat humor za cosi méně závažného mi jaksi nesedí. Ostatně v cyklu Letní lidé je dost úsměvných fotografií, jež hodnotu díla nesnižují. Povinností fotografujícího člověka je neuhýbat před pravdou a skutečností, ať už je všelijaká. A ještě něco: publikace Letní lidé rovněž svým dokumentárním stylem vypráví, co těmto lidem skutečně nechybělo a co nepostrádali. Byla to přirozenost a schopnost odběhnout si k řece, kde na ně čekal můj fotoaparát a bavili jsme se vespolek. Chodil jsem mezi lidmi a vnímal kouzlo úžasných okamžiků. Bez daru vidění se toho nikomu příliš nepovede. Všemu navzdory citlivý divák porozumí také ironickému nadhledu a zároveň chápavé laskavosti, kterou humorné fotografie v sobě ukrývají. Jednoduchá, popisná, nudná a nevypovídající totiž může být často i tzv. dokumentární a sociologická sonda do našeho žití.

Mravoličný časosběrný dokument Františka Dostála

Mezi aktivními dokumentaristy patří František Dostál k těm nejstarším. Byl neobyčejně pilným fotografem, ale fotoaparát ho nikdy neživil. Postupně si vybudoval postavení největšího humoristy mezi fotografy v Československu, byl srovnáván s Elliotem Erwittem. Jeho celoživotní láskou byl však Robert Doisneau. S ním sdílel laskavý postoj k lidem i smysl pro poezii všednosti. Jeho humor nebýval krutý a nelichotivé obrazy lidí či městských výseků nebyly nikdy škodolibé.

Kupodivu byly často smutné. Dostál si právem připomínal výrok Miloše Kopeckého: „Humor je jediný důstojný způsob, jak být smuten.“ Myslím, že integrita Dostálovy osobnosti se zakládá v jeho trampské existenci. Začala v mládí objevem sešitových dobrodružných příběhů a pokračovala toulkami a víkendovými pobyty na Sázavě.

Mluví-li se o trampské duši, neznamená to jen neposednost, ale především nesobeckost a smysl pro společenství. Věrnost těmto hodnotám vedla k tomu, že se František vracel na stejná místa a sledoval náměty a témata, které pro sebe objevil....

Celý článek najdete v červencovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!