JAN ŠIBÍK – Kniha je nejvíc

Představovat Honzu Šibíka asi žádnému čtenáři našeho časopisu nemusím. Jeho perfektně vypracované a mnohokrát oceněné fotografické reportáže nás všechny doslova doprovázejí životem.

U Honzy obdivuji maximální nasazení, obrovskou pracovitost a chuť jít za svým cílem přes mnohdy neuvěřitelné a pro mnoho dalších fotografů nepřekonatelné překážky. Občas některým mladým adeptům fotografie říkám: „Můžeš být třeba géniem, mít skvělé nápady, ale stejně si to musíš pořádně a do detailu odpracovat.“ Jan Šibík má v sobě obojí a určitě ještě něco navíc.

Honzo, naposledy jsme se potkali při jedné venkovní akci (byl jsem dokonce chvíli žákem jednoho tvého workshopu) a od té doby si slibujeme, že uděláme rozhovor. Teď jsem tě pro změnu zastihl po příjezdu z Indie. Kde jsi tam byl a cos fotil?
Do Indie jezdím často. Je to skvělé místo na fotografování a také tam vedu workshopy. Ale hlavní důvod, proč tam nyní jezdím, jsou kušti. Jsou to zápasníci, kteří v ponurých a starých arénách svádějí boje (vzdáleně se to blíží řeckořímskému zápasu) a při tom se posypávají červeno-hnědou hlínou. Při zápase se samozřejmě potí a hlína se na ně lepí.

Vypadají jako gladiátoři, ale na rozdíl od časů starověkého Říma jejich boj nekončí smrtí. Naopak mají k sobě respekt a úctu. Celé je to neuvěřitelně výtvarné. V roce 2004 jsem za tento soubor získal cenu na World Press Photo a téměř po 20 letech jsem se k nim vrátil. Společně s přítelkyní Danielou jsme za nimi byli už čtyřikrát a letos chceme o nich vydat knihu. Bude to naše nejvýtvarnější kniha.

Tvůj nezapomenutelný styl jsem si nedávno zopakoval na stejně nezapomenutelné výstavě Severní Korea, na kterou přišlo za tři měsíce více než 18 tisíc návštěvníků. Sdílím s tebou radost a těším se na další. Na té výstavě jsi byl skoro pořád i osobně. Jaké byly reakce návštěvníků, jak reagovali na fotky?
Výstava v pražském Karolinu trvala 83 dní a téměř každý den jsem seděl v pokladně. Dělám to u svých výstav pravidelně, je to velmi osobní. Vidím, kdo přijde na výstavu, a také se mě kdokoliv může na cokoliv zeptat. Za tu dobu jsem absolvoval 80 komentovaných prohlídek. Na rovinu říkám, že to bylo náročné, ale odměnou byla vysoká návštěvnost. Někteří lidé chodili opakovaně nebo děti přivedli rodiče.

Na výstavu chodily také školy, a to dokonce i základní. Nejčastější reakce byl šok, jak hrůzný a nesvobodný život je v Severní Koreji, a nejčastější otázka, jak se mi podařilo ty scény nafotografovat? Odpověď byla jasná: měl jsem obrovské štěstí a také mi pomohla pohotovost, kdy jsem fotografoval ilegálně z vlaku nebo autobusu.

Mimochodem, vydal jsi další knihu, která je opět ve velkém formátu a s velkými fotografiemi, lze ji koupit ve tvém e-shopu. Pověz nám něco o ní prosím.
Ano, součástí projektu byla již má sedmá kniha Jan Šibík: Severní Korea. V knize jsou fotografie ze tří cest v průběhu čtrnácti let. Vzniklo tak ojedinělé svědectví o proměně této zdánlivě nehybné země.

Proměně, kterou prošla od vlády druhého z dynastie Kimů – Kim Čong-ila – během éry jeho syna Kim Čong-una. Publikace obsahuje 128 většinou dvoustránkových fotografií ve třech souborech: roky 2005, 2007 a 2019. Když návštěvníky zaujala výstava, tak si často koupili i knihu, kterou jsem jim podepsal. Mé knihy se nedají koupit v knihkupectví, ale pouze přes můj e-shop.

Stejně ale vzpomínám na tvé fotky z 89. roku, ze sametové revoluce. To byly časy, já vylepoval plakáty a ty jsi fotil. Jsem rád, že se podařilo většinu tvých fotografií dostat do knih. Vytištěnou fotografii prostě miluješ, že?
Ano, kniha je pro fotografa to nejvíc. Výstavy jsou super, ale skončí, kniha zůstane.

Pojďme zpět do současnosti. Čím teď fotíš, jakou techniku aktuálně používáš?
Díky penězům ze vstupného na výstavu jsme si s přítelkyní koupili nejnovější Canon R5 Mark II. Je to úžasná kamera, je neuvěřitelně rychlá a má skvělý autofokus. Když s ní začneš fotografovat, tak se ti po starším modelu už nechce sáhnout.

Také jsem se zmínil o své účasti na tvém workshopu. Zbývá ti na oblíbené workshopy ještě vůbec čas? Pokud ano, který další bys mi doporučil?
Workshopy pořádám jak u nás, tak v zahraničí, vše se dá dohledat na mých stránkách. Ale je pravda, že jsem je trochu omezil. Chci mít totiž dost času na fotografování. S přítelkyní Danielou máme v plánu po kušti pracovat na dalších knihách, protože jak jsem již říkal, kniha je nejvíc.

Celý článek najdete v květnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!