Výstava – Motoristé Neapole v Crème de la Crème

Pavel Scheufler je fotograf, historik fotografie, autor mnoha knih a výstav, lektor fotografických kurzů ve FotoŠkoda, publicista a dlouhá léta též redaktor FotoVideo. Od Asociace profesionálních fotografů získal ocenění Osobnost české fotografie. Nemá webové stránky ani nepoužívá sociální sítě.

Připravil jsi už nějakých 200 výstav. V čem je výstava v Crème jiná?
Většinu výstav dělám z pozice historika fotografie, snažím se na nich ukazovat díla jiných, mnohdy zapomenutých fotografů. Nebo jako lektor rád uvádím a pomáhám současným perspektivním tvůrcům. To je má služba fotografii, jsem její dělník, žádný mistr. Tahle výstava prezentuje mé současné fotky, všechny pocházejí z tohoto roku.

Jako historik fotografie vím, že jsou tisíce autorů ve fotografování života ulice mnohem zajímavějších než já, nicméně mě focení baví, a tudíž jsem si řekl, že i já vyjdu se svými fotkami výstavně na světlo, když už tak často o nich mluvím v mé škole ve FotoŠkoda. Výstavou možná bilancuji něco v sobě, možná…

Předchozí výstavy s tvými fotkami byly už před mnoha lety…
Jsem trochu posedlý fotografickou technikou, rád s ní experimentuji, baví mě zkoumat, vyzkoušet a jít dál. Na kolektivních výstavách jsem prezentoval třeba kyanotypie, slané papíry, 3D s foťákem Lytro, portréty s infra dírkovou komorou atd. Dělal jsem ambrotypie, daguerrotypii. Nejsem staromilec, i když jsem vyzkoušel všechny podstatné historické techniky a mnohé zvláštní postupy, o digitalizaci fotografií se aktivně zajímám od roku 1985.

Digitální fotky jsem vystavoval už v roce 1988, aniž by si toho kromě pana Chuchmy někdo zvlášť všiml. Má poslední vlastní výstava před asi 15 lety se jmenovala Úplňkové krajinky, neboť všechny krajinářské fotky na ní jsem exponoval za úplňku, ale ve výsledku vypadaly skoro jako ve dne, jen měly takové zvláštní světlo, což se mi moc líbilo. Prostě takové zábavné zkoušení, nic podstatného, baví mě si s foťákem hrát. Kdo si hraje, nezlobí, říkám partnerce.

Jak ses dostal k tomuto tématu?
Celý fotografický život mě zajímá Divadlo ulice, je to mé ústřední téma, které neopouštím, asi mě primárně baví být fotografickým lovcem. Zajímá mě jako historika každodennost, všední život, mám pocit, že její zachycení vypovídá o době a lidech nejvíce.

Příliš nefandím umělé stylizované fotce a v největší úctě mám fotografky a fotografy, kteří zachycují syrovou nenahranou podobu života. Moc mě nebaví strojené fotky lidí v ateliéru. Ateliér hlavně využívám pro konstrukce zátiší....

Celý článek najdete v prosincovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!