Fifty to fifty / 50 k 50 – Tereza z Davle vystavuje

Osobně vás mnohé už předem chápu, že Terezu představovat nemusím. Začínali jsme o ní psát v dobách jejích úplných začátků a připadá mi, že k našim stránkám patří už naprosto neoddělitelně.

Když jsem před cca dvěma lety – bylo to v listopadovém vydání roku 2023 – připomínal její nádhernou publikaci Feminissimo, kterou vydal v roce 2009 SlovArt, tak jsem vybíral všechny snímky, které vznikly pouze klasickou analogovou cestou, tedy především na černobílý kinofilm s vyvoláním a zvětšením ve fotokomoře. K nim se teď, jak už z názvu její netrpělivě očekávané výstavy vyplývá, asi z padesáti procent vracíme.

Zeptal jsem se: O čem ta výstava je, má milá autorko?
Je to soubor výběru fotografií od samého počátku mé tvorby. Nejranější fotografie jsou z roku 1997 a poslední z roku 2023. Jsou tedy zastoupeny fotografie z analogové tvorby, ale i digitální tisky. K vidění je průřez fotografií od prvních vystav v Kamzíku až po poslední pražskou výstavu v Muzoleu Davida Černého, která se uskutečnila v minulém roce.

Většina fotografií jsou autorské zvětšeniny, ale nalezneš tam i tisky ze skenů, ke kterým se negativy nedochovaly, po jejich zcizení (ach jo!). Část nové expozice byla k vidění na výstavě Klientky (v Czech Photo Centru) a byla focena na digitál a není úplně klasickou volnou tvorbou, jelikož se jedná o komerční fotografování. Návštěvník najde široký rozsah fotografií od klasického aktu a zátiší až po mé oblíbené téma glamour.

Výstava obsahuje padesát fotografií k mému životnímu jubileu. Bude k vidění od 18. záři do 18. listopadu v Leica Gallery Prague.

Když jsi vzpomněla nádhernou výstavu Klientky (já tyhle fotky pro sebe sama, milence a manžely naprosto miluju a psali jsme o nich taky hodně), která se konala v CPC Veroniky Souralové, tak musím ocitovat, cos tam tenkrát řekla:
„Jako objekt fotografování na zakázku chtějí klientky pozastavit čas, zakonzervovat momentku, darovat svoji podobiznu partnerovi a často použijí fotografii jako terapeutické médium k propracování svého vztahu k vlastnímu tělu, v těhotenství, po porodu, po zranění i jako milník po překonání traumatu či rozchodu. Fotografie se stala pro ženy způsobem, jak získat zpět své já, odvahu a svobodu svého těla.“

Je to fajn, že jsi tam i tuto skvělou část své tvorby zařadila, ale ještě se vrátím k předmluvě Michala Rittsteina, kterou napsal k tvé nádherné knize Feminissimo a která je (ta předmluva) vlastně o tvých výstavních počátcích:
„Po revoluci, počátkem devadesátých let, si Josef řečený Mungo otevřel galerii Kamzík – bar, do kterého se chodilo ‚k Mungovi‘. Tam se posunula i se svou poetikou celá původní společnost z dnes již zavřené vinárny. To byl fotografický institut Terezy z Davle. Téměř všechny její modelky znám osobně, a tak nemůže být můj názor zcela objektivní.

Moc rád ale dostávám od Terezy typické novoročenky jakoby shrnující celou její poetiku. Muži si v ní přijdou na své. Je vidět, že je má ráda a fotí vlastně pro ně. U Munga se na žádnou emancipaci nehrálo. Ženy chtěly být krásné, svůdné a muži frajeři, něco mezi Jaggerem, drsným Harrym nebo zrovna ‚easy riderem‘. Je zvláštní, jak toto vše zvláštně působilo, přesazeno do posttotalitních kulis pražského...

Celý článek najdete ve FotoVideo září

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!