Humor v ulicích Prahy - vzpomínka na Františka Dostála

Letošní ročník soutěže Praha fotografická vyhlásil jako jedno z témat HUMOR V ULICÍCH PRAHY - vzpomínka na fotografa Františka Dostála, a tak paní Alena Vykulilová vybrala několik náhledů jeho fotografií s námětem Prahy a jeho krásný text s názvem Pouliční fotograf. Začetli jsme se do něj a vy si ho jistě přečtete rádi s námi, že?

Pouliční fotograf je velký uličník

Chodí si totiž po ulicích jako volně pobíhající pes, a navíc ještě pomocí fotopřístroje zaznamenává pohyb lidí a proměny města. Jako by nestačily na každém rohu namontované kamery. Pohled fotografujícího uličníka je zajisté subjektivní, někdy jako by se při svém počínání zaplétal jen do studené dokumentární výpovědi, ale jindy zase naopak těží ze zdánlivě nedramatických situací. Ulice totiž překypuje stovkami neplánovaných příběhů. Pouliční chodec s fotoaparátem, uličník, však podléhá často jen těm největším z nich. Automobil trčící z tramvaje určitě přitahuje zraky těch, co zrovna nepobývají v jeho útrobách. Jestliže fotografie už při svém vzniku zaznamenala minulost, stejně se k ní člověk v toku času neustále navrací. Nezodpovězenou otázkou však zůstává, zdali je člověk schopný se z ní poučit.

Tvrdí se, že náhoda je vůl. Někdy až neskutečně přerostlý. Jenže náhodě je třeba neustále vycházet v ústrety. Hezky se to povídá, ale nakonec jsou stejně rozhodující lidské oči. Oko je zase obsluhováno očním nervem přímo do mozku, ve kterém neprobíhají jen obrazy, ale jsou v něm uloženy další buňky ovlivňující lidské myšlení. O tom to všechno je, chce se mi říct. Přepestrý a rychle se proměňující pouliční rej a já přicházím s přemýšlením zrovna v době, kdy postačí pohyb prstů po klávesnici počítače spojený se znalostí nejnovějšího programu. Kromě nevidomých lidí pohlíží na svět každý člověk, ale objevný dar vidění přichází někdy doslova až shůry. Pak zbývá už jen trpělivost, předvídavost a znalost lidského chování v té které situaci. Fotograf si v té chvíli může položit otázku, jak by se on sám zachoval v podobné situaci.

Mezi učesané fotografie pouliční fotograf přichází jen s útržky ze života lidských figurek, které by chtěl ze svého života třeba i vyloučit, jindy zase druhé lidi na ně upozornit. Absurdita nemá zajisté žádný řád, ale vždy s úspěchem nabourá náš spokojený sebeklam o tom, že jsme naprosto dokonalí. Na ulici chybuje a je směšný určitě jen ten druhý…

Kupodivu ale pouliční fotografie často nepotřebuje žádný doplňující komentář. Momentka ze srážky cyklisty s automobilem je toho důkazem. Podobné snímky vyžadují, avšak absolutní nasazení. Nicméně při zachycování životního stylu a pohybu po městské dlažbě fotograf se proměňuje v oko všedního dne. Také nemůže pozorovat život a své okolí bez zaujetí a bez zájmu o chod světa. Fotografie nevzniká jen jako zakázka, ale jako vlastní pohled a postoj k lidskému přebývání. Nakonec rovněž dokumentarismus v naší fotografii nepředstavuje pouze jakousi módní vlnu, kterou poznamenala někdy povrchnost, ale je zcela rovnocenným protějškem k fotografiím, co se zaštiťují výtvarným projevem.

Chodník je divadlo s celodenním představením. V současnosti lze fotografovat cokoliv, ale výsledek už nemusí kohokoliv oslovit. Málo platné, příběh sdělovaný slovy, již každého příliš nezaujme. Proto se zrodil pouliční fotograf, kterému podle moderního názvosloví přináleží označení – street photographer. Mně je milejší český název – pouliční fotograf, prostě uličník.

Fotožurnalistika je zajisté dřina, u které mnozí dlouho nevydrží. Plastická chirurgie Photoshopu umožňuje cokoliv, třeba aby se na Měsíci proháněly velryby. Můj chodníkový svět, neustále objevovaný i přes bolavá kolena, nevoněl exotikou Tichomoří, ale byl světem vykoukaným vlastníma očima a působil na mě tak hodně, že jsem se snažil ho snažil fotograficky polapit a bezelstně nabídnout k pokoukání i druhým.

V duši pouličního fotografa je ukryta podstata jeho výpovědi, která je přímá a stojí na velkém daru objevného vidění. A jsem zase u očí, které nerv propojuje s mozkovou schránou. Jenže o tom je vlastně fotografie, která až někdy později jiným obyvatelům Země prozradí, o co hezkého přišli.

Text a foto: František Dostál