Michal Krause: Nejlépe mi je tam, kde se mohu svobodně vydat kterýmkoliv směrem
Michal Krause je známý český fotograf specializující se na wildlife, který se proslavil technicky precizními snímky a úspěchy v tuzemských i zahraničních soutěžích. Vedle focení se věnuje vzdělávání dalších fotografů formou workshopů a kurzů. Jeho příběhy jsou inspirací pro každého, kdo touží zachytit krásu přírody autenticky a působivě.
Michale, vrátil ses z Austrálie, jaké to bylo? Určitě především cestovatelsky náročné, že?
Celá Austrálie je velký prostor, který je domovem mnoha endemických druhů, co jinde nenajdeš. Už při první návštěvě se mi v tropickém Queenslandu hodně líbilo, a tak bylo přirozené, že jsme si později s kamarádem a fotografem Kubou Hodáněm řekli: „Pojďme tam vzít i lidi.“ Ukázat jim, že je to nádherné místo, na které se mnoho fotografů nevydává. Ale k tvé otázce: samozřejmě je to náročné, už tím, že je to od nás ze střední Evropy jedno z nejvzdálenějších míst. Lety nejsou přímé a některé z nich trvají třeba i 13 hodin. Ale stojí to za to.
Při cestování do tropů řeší člověk různá očkování, proti malárii a podobně. Do Austrálie taky něco takového probíhá?
V tomhle směru je to vlastně velká pohoda, zdravotní rizika jsou minimální a žádné očkování není třeba. Dá se říct, že Austrálie je z pohledu organizačních a technických aspektů, ale třeba i způsobem života místních docela podobná Evropě. Samozřejmě se běžná cestovatelská očkování hodí skoro všude, některá z nich nakonec i u nás doma – třeba proti žloutence.
Zdá se mi, že se dost turistů Austrálie bojí. Čím to je? Možná kvůli nebezpečným druhům zvířat?
Tuhle pověst Austrálie samozřejmě tak trochu má. Ne cestovatelsky, v tomto ohledu je to naprosto bezpečná země. Ale přeci jen, ať už zabrousíš do jakékoliv části taxonomického stromu a budeš tam hledat nejjedovatějšího živočicha, tak ho nejspíš najdeš v Austrálii.
Rozhodně to ale není tak, že bys vyháněl večer z postele jedovaté pavouky a pořád se se strachem díval, kam šlapeš. Osobně bych ostatně i tato zvířata moc rád viděl a fotografoval, o což jsme se samozřejmě i pokoušeli, takže z vlastní zkušenosti můžu říct, že je vlastně vůbec není snadné najít. Nicméně, ať jedeš za zvířaty kamkoliv, je třeba dbát na bezpečnost a přistupovat k nim s potřebnou úctou a respektem.
Když se přesuneme od protinožců do Evropy, také jsem zaregistroval, že máš hodně rád sever. Nikdy jsem neměl tu čest nebo štěstí podívat se do Norska, ale viděl jsem, že jsi mimo jiné navštívil národní park Dovrefjell. I tam jezdíš s klienty?
Dovrefjell je v tomto poněkud komplikovaný. Platí tam specifické podmínky, a přestože je v Norsku všeobecně hodně otevřený přístup k navštěvování přírody, některé parky mají svá pravidla – tam konkrétně hlavně pro zimní návštěvy a skupinové výpravy. Vydal jsem se tam proto sám za vlastním focením. Nevím, čím to je, ale v těch kopcích jsem zažíval pocit, že tam patřím, že jsem se pro takové místo narodil.
Vracel jsem se za soumraku z celodenního focení, mrzlo, poslouchal jsem křupání sněhu pod sněžnicemi a zažíval až neuvěřitelně silné emoce. Mrzí mě, že jsou ty podmínky složité, rád bych se tam vracel a třeba to i zprostředkoval dalším milovníkům přírody, ale respektuju potřebu přírodu chránit. Nejlépe mi je sice tam, kde se mohu svobodně vydat kterýmkoliv směrem a nemusím řešit, kudy vedou neviditelné nepřekročitelné hranice, ale takových míst ubývá.
Kdo zrovna nemiluje zimu, může Dovrefjell navštívit i v létě, kdy jsou pravidla volnější a je tam také moc pěkně. I tehdy se tam dají potkat pižmoni, kteří jsou zdejším hlavním lákadlem a jsou to opravdu majestátní a úchvatní tvorové. Zajímavé je, že pižmoni sice přitahují návštěvníky a fotografy, ale při povídání s místními strážci jsem se dozvěděl, že pro park jsou mnohem důležitější divocí sobi. Ti jsou tam považováni za národní dědictví. Ranger nás žádal, ať se od nich případně držíme na kilometr nebo dva daleko. To už je samozřejmě nefotitelné.
Pižmoni jsou v Norsku původní?
Je to trošku složitější. Pokud nahlédneme do vzdálenější minulosti, v Evropě nepochybně žili. Nevím, jestli někdo ze čtenářů tohoto rozhovoru četl knihy Eduarda Štorcha, ale pokud ano, tak asi víte třeba z Lovců mamutů, že se pižmoni vyskytovali dokonce i na našem území. Nicméně nakonec přežili měnící se klima a tlak lidí jen v odlehlých oblastech Kanady či Grónska a do Norska byli mnohem později reintrodukováni.
Pokud jde o pravidla, překvapuje mě, že jsou striktnější zrovna v zimním období.
Myslím si, že jim opravdu jde hlavně o soby. Pižmoň je na zimu stavěný perfektně, stačí mu místo, kde je trochu pastvy, a tam zkrátka přebývá, není ani tolik plachý a lidi – pokud nejsou příliš blízko – víceméně ignoruje. Soba jsem tam ale osobně viděl jen jednou, spíše náhodou. Bylo to asi na kilometr, a přesto se zdálo, že o nás dobře ví, ihned změnil směr a zamířil pryč. Plašší zvířata může přítomnost lidí nutit ke zvýšenému pohybu v náročných podmínkách a takový výdej energie spolu s chybějícím klidem na pastvu pro ně může znamenat zásadní problém. Za soby v zimě je asi lepší vydat se třeba na Špicberky, kde jsou vůči člověku poněkud vstřícnější.
Co je tvoje číslo jedna z hlediska lokalit? Je to právě sever Evropy? Kam by ses nejraději vracel?
Mám přírodu rád téměř ve všech podobách, ale severské oblasti jsou určitě moje srdcovka. Třeba na Špicberkách jsem byl myslím šestkrát a vracím se tam pokaždé moc rád, byť se tam vše odehrává v poměrně malé oblasti. Sever obecně je místem, které mě hodně baví, a je to i spojené s tím, že mám rád ve fotce klid a vizuální minimalismus, což zimní arktická krajina nabízí plnými hrstmi.
Na druhou stranu je třeba počítat s tím, že je to vykoupeno menší druhovou pestrostí i nižším počtem zvířat, která tam žijí. To mě ale nijak neodrazuje. Legrační je, že jsem v dětství nesnášel zimu, ale pak se to nějak obrátilo a teď si mrazy dosahující třeba –30 °C užívám. Nechci ze sebe zase dělat nějakého polárníka – i v těchto destinacích má člověk za zády základní komfort v podobě bydlení, jídla a tepla. V podstatě se bavíme o určité formě různě náročného turismu, ne o polární expedici.
Když navážu na předchozí rozhovor, tuším tak před dvěma lety, a jak znám tvoji tvorbu, definuje ji pro mě minimalismus a technická kvalita. Fotíš systémem Fujifilm X, to je známá věc, ale i do středoformátové řady GFX v loňském roce přišlo něco na zvířata, že?
Ano, konkrétně objektiv GF 500 mm f/5,6 R LM OIS WR. Tím se systému GFX hodně otevřela cesta k dalším žánrům. Středoformátové foťáky byly (a vlastně asi stále jsou) obestřené aurou pomalé práce, že je dáš na stativ a fotíš pěkně poklidně, možná spíše ve studiu.
V případě GFX to neplatí – v podstatě každý, kdo někdy fotil na Fujifilm X (ale i s jinými značkami), může vzít GFX a pracovat víceméně tak, jak byl zvyklý. Máme tu fázové ostření s ostřicími body po celém hledáčku, stabilizaci v objektivech i v těle, utěsnění proti povětrnostním vlivům, konfigurovatelná tlačítka, prostě pecka. Zmíněné „pětikilo“ jsem vzal loni na pár dní do...
Celý článek najdete ve FotoVideo září
Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!
Portálové řešení od Sabre s.r.o.