MARTIN VINAŘ – Mé setkání s rychlými disciplínami bylo přirozené
Martin je silně zaměstnaný člověk, a přesto si na mě ihned udělal čas, za což jsem mu velmi vděčný. Bylo mi hned naprosto jasné, že rychlost a preciznost jsou jeho dominantními vlastnostmi.
Nedávno jsem totiž na YouTube se zájmem shlédl jeho moc zajímavý krátký film začínající slovy: „Jeden dech. Jediný rytmus. Krátký film o chvíli, kdy se cyklista mění ve stroj.“ Velmi rychle mě inspiroval k otázkám.
Martine, jste více fotograf, nebo raději točíte videa a filmy? Původně jsem vás bral jako fotografa, ale doby se asi mění, že?
Upřímně, pořád se považuji za fotografa. Fotografie byla základ, skrz který jsem se naučil vnímat světlo, kompozici a hlavně moment. Video mi ale postupně začalo dávat větší smysl tam, kde jeden snímek nestačí. Pohyb, dech, zvuk, rytmus… u sportu tohle všechno hraje obrovskou roli.
Dnes to tedy neberu jako „buď-anebo“. Spíš jako jeden jazyk vyprávění, který má víc dialektů. Někdy prostě víš, že příběh chce fotku, jindy film. Fotografie je úžasná v tom, že zachytíš moment jen jednou, je neopakovatelný a to je na ní vzrušující. Video je otázkou posledních pár let, poptávka po tomto stylu vyprávění dosáhla hranice, kdy jsem si řekl: proč to nezkusit. Je to mnohem náročnější než fotografie, a to ve všech směrech od příprav a natáčení až po postprodukci. Výhoda je, že ten moment většinou můžeš opakovat, pokud jde o plánované video, při živých přenosech je to pak hlavně o souhře týmu a zvládnutí stresu. Fotka ale stále vítězí, i když se to v poslední době pomalinku vyrovnává díky živým přenosům, tam je to podobné jako u fotky, nezachytíš nic opakovaně a je mnohem větší tlak neudělat chybu.
Vaším pracovním krédem jsou emoce, adrenalin a příběhy. Jste i aktivním sportovcem? Jak jste se vlastně k těmto rychlým foto a video disciplínám dostal?
Jsem aktivní sportovec. Trénuji, závodím, znám únavu, bolest i euforii v cíli. Je to podle mě strašně důležité. Dokážu se vžít do „kůže“ závodníka a díky tomu, že mám snad i cit pro dobrý záběr, se mi daří zachytit emoce, únavu a odhodlanost.
Další výhodou je, že triatlon, který především fotím, dokonale znám a dokážu i díky znalosti jednotlivých jezdců být včas na správném místě. Důležitá věc je taky znalost prostředí a v neposlední řadě i interakce se závodníkem a v tom mi opět pomáhá znalost sportu. Asi bych nebyl dobrý třeba na focení golfu, jelikož ho vůbec neznám. (usmívá se)
K rychlým disciplínám jsem se dostal přirozeně. Začínal jsem s motokrosem a endurem, kdy jsem jeden čas i aktivně závodil, vydal jsem dvě knihy a publikoval na webech jako Motorkáři.cz či v ČMN (České motocyklové noviny), fotil jsem několik MS a šestidenních, pracoval jsem pod italským fotografem Dariem Agratim, což byl a je můj vzor dodnes. Tento postarší Ital mě mnohé naučil a já jsem mu za to vděčný. Po návratu k triatlonu jsem se dostal i k jednotlivým disciplínám tohoto sportu až po extrémní závody.
Cca dva roky zpět jsem fotil i pro světovou organizaci extrémního triatlonu na Korfu, z tohoto závodu byl snímek vybrán i do kalendáře XTRI WORLD. Další zajímavou destinací byl závod Saharaman, kde jsem fotil předešlé dva roky. Letos jsme se bohužel nedohodli na podmínkách, tak jsem zůstal raději doma a pracuji na novém projektu, a to živém studiu s profi titulky – mělo by to být opět jedinečné. Není tam prostor na chybu. Buď záběr máš, nebo ho nemáš.
Všiml jsem si, že většinou nepracujete sám, ale v týmu, je to tak? Jak vznikl portál 226.cz a proč existují části Play a Foto? Organizace práce?
Dnes už si neumím představit, kdybych větší projekty dělal sám. Ne proto, že bych to nezvládl technicky, ale tým dává projektu hloubku a klid. Dříve jsem byl fotograf a stále jsem, všichni mě znali jako Martin Vinař (dříve Pichl), ale ve chvíli, kdy jsme se pustili hlavně do videa, které přišlo vlastně z podcastu o triatlonu, už jsem nebyl sám, tak mi dávalo smysl vše přebrandovat na 226 i za cenu, že „ztratím“ část publika.
Video a živý přenos nebo náš produkt 226 Pulse nejde dělat v jednom, a i když jsem ta hlavní postava (a jak říká má žena neskutečný vizionář a snílek), chtěl jsem, aby byla vidět práce celého týmu. Úspěchem jsou odměněni všichni. Posledním sólovým projektem byla fotoročenka Triatlon za objektivem, i když sólovým – musím poděkovat mé ženě za trpělivost, když se do něčeho zakousnu, nejsem zrovna ideální partner pro život…
Projekt 226 vznikl jako platforma, která propojuje víc světů – foto, video, živé přenosy a podcasty. Je to vlastně součet kilometrů v Ironmanu (3,8 km plavání, 180 km kolo a 42,2 km běh). Dnes mám to štěstí, že brand 226 pomalu začíná mít jasné jméno a pořadatelé a závodníci za ním vidí vášeň a lásku ke sportu.
Celý projekt je rozdělen do několika úrovní a 226 Foto tam hraje stále prim. Pak mám ještě dva fotografy na vykrývání, ale primárně jdou fotoakce za mnou. Extrémní hybrid 226 Pulse jsem vymyslel zhruba rok a půl zpět a stále ho zdokonalujeme. Princip je jednoduchý: v dnešní době, kdy je svět ovlivněn sociálními sítěmi a touhou mít vše hned za co nejmenší námahu, jsem dostal nápad, jak přenést závody takovým „falešným“ lidem hlavně na Instagram, který není pro dokumentaci úplně ono kvůli formátu na výšku.
Máme jednoho člověka ve střižně a díky novým technologiím a neustálým pokusům věnec nebo kotrmelec jsme se dostali do fáze, že střihač v reálném čase dostává záběry ze tří kamer a z dronu a dokáže to zpracovat do jednotlivých stories a reels, které ihned postuje na IG pořadatele. Díky tomu, že jsou kameramani na jasných místech a v daný čas na trati jsme schopni vytvořit jakýsi falešný pocit live.
Je to mnohem náročnější na logistiku a techniku, příprava jednoho závodu mi zabere zhruba 50 hodin příprav. Letos jsme dokoupili ještě nějakou techniku na živé studio, jako je titulkovací program, do kterého jsem teď ponořen, abychom měli live výsledky z trati a komentátor v živém studiu mohl přiblížit závod lidem v depu, ale i přenosovou a zvukovou techniku, která nám umožní dále vylepšit produkt.
Nejnáročnější úroveň je kompletní 226 live, kde jsem v režii a řeším přenos na YouTube z několika kamer, letos nově i s profi titulky a samozřejmě nesmí chybět ani živé studio. Pokud je souběh i s focením, využívám naše fotografy, které jsem si vybral tak, aby byl look podobný tomu mému. Musíte uznat, že toto nejde dělat v jednom člověku.
K rychlým záběrům potřebujete vhodné přístroje. Čím vším je aktuálně tým vybaven? Co ke své práci používáte?
Technika je pro mě vždycky nástroj, ne cíl. Zároveň musí fungovat stoprocentně a právě to je jeden z hlavních důvodů, proč už zhruba od svých 23 let pracuji s technikou Nikon. Jsme spolu víc než pětadvacet let a troufnu si říct, že je to vztah prověřený v těch nejtvrdších podmínkách.
Na fotoaparáty a objektivy Nikon nedám dopustit a to se k nim nechovám zrovna v rukavičkách: prach, voda, déšť, saharský písek, mráz, sníh, lezení po skalách… a občas i tvrdší kontakt se zemí, kamenem nebo motorkou při přesunech. I když si dáváš pozor, někdy to prostě „cinkne“. Člověk by si nejradši dal facku, ale Nikon to většinou ustojí. Pokud jde o bezpečnost techniky, kompromisy nedělám. Popruhy Peak Design beru jako základ – v terénu mi dávají jistotu a klid.
Aktuálně fotím především Nikonem Z8, který využívám i k natáčení. Za mě je to jeden z nejpovedenějších fotoaparátů posledních let. Nabízí obrovské možnosti nastavení (banky, klávesové zkratky, workflow), a když si ho opravdu přizpůsobíš, stane se z něj extrémně efektivní nástroj. Na fotografii je moje oblíbené kombo NIKKOR Z 20 mm f/1,8 a takzvaný „money maker“ 70–200 mm, který je prostě skvělý. Dále používám pevnou 50 mm f/1,8, vše v řadě S. Na video jsme pořídili Nikon ZR, ze kterého jsem upřímně nadšený. Ve spojení s objektivem 28–135 mm PZ je to naprosto univerzální a extrémně schopná kombinace. Doplňuje ji ještě 24–70 mm f/4 S, velmi ostrý a spolehlivý objektiv...
Celý článek najdete v březnovém FotoVideo
Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!
Portálové řešení od Sabre s.r.o.