JAN STRIA – Botswana: moje první Afrika

Doposud jsem šelmy a velká zvířata v přirozeném prostředí moc nefotil, takže možnost vydat se do jedné z nejdivočejších oblastí na světě jsem nemohl odmítnout. Na africkém kontinentu jsem už sice byl, několikrát za potápěním v Egyptě, ale nikdy jsem to nepovažoval, že bych zažil opravdovou Afriku.

Tu mám spojenou s pouštěmi, jako je Kalahari, s národními parky v Keni, s horami jako Kilimandžáro a právě s velkými zvířaty. Cílem byla Botswana, která je rozlohou více než sedmkrát větší než Česko.

Při vystoupení z letadla ve městě Maun jsem ucítil horký africký vzduch a tušil, že to bude stát za to. Osmdesátitisícové město Maun je často výchozím bodem do delty Okavanga, solných plání Makgadikgadi nebo pouště Kalahari. V půjčovně jsme vyzvedli pojízdné hotely v podobě vozů Toyota Hilux s nástavbou pro uskladnění zásob a zavazadel a dvěma skládacími stany na střeše. Už cestou směrem ke Kalahari jsme potkali prvního slona. Stejně jako u nás chodí srnky, tady se pásl slon.

Central Kalahari Game Reserve (CKGR) je druhou největší rezervací na světě a největší v Botswaně a my jsme do ní vstoupili branou Matswere Gate. Rezervace je v samotném srdci pouště Kalahari a je známá divokou a nedotčenou krajinou. Jak nám sdělil průvodce Honza, je to drsná, ale nádherná oblast, jedna z mála zbývajících opravdových divočin. Má rozlohu více než 5 milionů hektarů (52.800 km²), tedy asi ⅔ rozlohy České republiky.

Odteď jsme jezdili už jen po písčitých cestách a ty jsou z pravidla plné menších či větších děr, občas plných vody. Už teď bylo jasné, že o zážitky nebude nouze. Na planinu nazvanou Deception Valley jsme dorazili až chvíli po západu. I tak to mělo své kouzlo, konečně v divočině. Ještě chvíli jsme jeli směrem k místu na přespání. Sice se to nazývá camp site, ale v podstatě je to jen místo, kam lze zajet autem a kde bývá „záchod“ a „koupelna“. Do uvozovek jsem to dal proto, že se jedná jen o místo, kde je postavena spirála z dřevěných kůlů, v jejímž středu je vybetonovaný podstavec s dírou a toaletním prkénkem. V případě koupelny jde také o spirálu obloženou dřevem, kde někdy je a někdy není kýbl na vodu s kohoutkem, upevněný na kovovém laně a kladce. Vodu si samozřejmě každý doveze sám. V divočině není nic, tzn. žádná elektrika, voda ani mobilní signál.

První přivítání v divočině bylo ve velkém stylu. Už za tmy jsme dojeli na naše předem rezervované místo a vystoupili z aut. Vtom si jeden z nás všiml celkem šesti páru lvích očí v bezprostřední blízkosti. Rychle jsme naskákali zpět do aut. Byla to opravdu smečka lvů, jedna lvice se na nás přišla podívat opravdu zblízka, asi z 10 metrů.

Nic takového jsme nečekali, takže foťáky ještě nebyly připraveny. Vyfotil jsem ji alespoň mobilem. Zřejmě jsme je vyrušili v odpočinku. Takto snadno se naše plány změnily. Museli jsme popojet na jiné místo, dál od velkých koček. Stavění stanu s čelovkami bylo (alespoň pro mě) lehce stresující, docela často jsem se ohlížel. V průběhu večera jsme lvy ještě několikrát slyšeli z dálky, ale také prý až cca 200 m od nás. Lvi mají neuvěřitelně hlasitý řev, může být slyšet i na 5 km, při ideálních podmínkách ještě dál. Kromě lvího řevu byly v noci slyšet hyeny, ale i spousta hmyzu.

Vždy jsme vstávali asi půl hodiny před východem slunce, aby byl čas sbalit stany a vyrazit. Úplně první zvíře, které jsem vyfotil, byl oryx – přímorožec jihoafrický. Pak v rychlém sledu následovali šakal obecný a antilopa skákavá, těch se tam nacházelo opravdu hodně. Dále tam byla i spousta ptáků od menších skřivanů a snovačů přes leskoptve až po supy. Nicméně ta zajímavější zvířata bylo potřeba hledat. Bylo to více komplikované kvůli nedávným vydatným dešťům, díky kterým vegetace bujela úplně všude.

Očekával jsem, že Kalahari bude vyprahlá, s minimem porostu a suchými stromy, ale opak byl pravdou. V národních parcích a rezervacích se smí jezdit pouze po cestách, nikoliv mimo ně, čímž se hledání docela omezuje. Šelmy se totiž tak často kolem cest nevyskytují. Ani by se nemělo vystupovat z aut. Ráno jsme popojížděli zhruba do deseti hodin, než se slunce naplno rozpálilo a většina zvířat se před horkem schovala. Když bylo přes den slunečno a moc nefoukalo, teploty vystoupaly nad 30 °C, ale pocitově i nad 40 °C. Při odpoledním focení náš průvodce Honza v jednom lesíku blízko cesty zpozoroval levharta, přesněji tedy levhartici. Měla pěkně plné břicho a odpočívala rozložená ve větvích stromu.

Byl to úžasný pohled. Když jsme se lehce přiblížili, tak ze stromu seběhla a vyskočila na jiný. Důvodem byla její odložená kořist. Na stromě byla totiž asi ve výšce asi tří metrů přes větev přehozená mrtvá antilopa skákavá. Levhartice si šla chránit svůj úlovek a začala antilopu před námi žrát. Večer jsme grilovali steaky na ohni. Pohybovat se kolem aut a ohně prý bylo celkem bezpečné, rozhodně se ale nedoporučuje vzdalovat se. Během noci už vůbec ne, to je nejlepší nevylézat ze stanu....

Celý článek najdete v červencovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!