Zátiší patří mezi nejstarší fotografické žánry a zároveň mezi ty, které toho mají začínajícím fotografům nejvíce co nabídnout. Zátiší není o náhodě nebo rychlých reflexech — je to disciplína záměru, trpělivosti a kontroly nad každým prvkem scény.
Na rozdíl od reportáže, krajiny nebo portrétu zde fotograf není pozorovatelem. Obvykle je tvůrcem a architektem celé scény budované od začátku. A právě tato absolutní kontrola je největší výhodou zátiší: světlo, kompozici, barvy i příběh určuje fotograf sám.
Zátiší jako výtvarný motiv provází lidstvo od pradávna. Již v hrobkách starého Egypta byly nalezeny malby zobrazující mísy s ovocem a potravinami — věřilo se, že namalované jídlo se promění ve skutečné a nasytí zemřelého v posmrtném životě. Podobné motivy pak nacházíme i ve středověku a renesanci.
Do fotografie vstoupilo zátiší prakticky spolu s jejím vynálezem. Jedna z vůbec nejstarších dochovaných fotografií — daguerrotypie Prostřený stůl Josepha Nicéphore Niépce z období let 1823 a 1825 — zachycuje právě prostřený stůl. Tehdejší fotografická technika se jednoduše hodila více na statické scény v interiéru než na pohyblivé motivy – zmíněná fotografie byla pravděpodobně exponovaná cca 4 hodiny. Inspirace malířstvím byla přirozená a zátiší se záhy stalo jedním z nejvyhledávanějších fotografických žánrů.

Dnes je zátiší aktuálnější než kdy dřív. Rozmach sociálních sítí, foodblogů a e-commerce vytvořil obrovskou poptávku po kvalitní fotografii předmětů a produktů. A co je důležité: k pořízení skvělého zátiší nepotřebujete profesionální ateliér. Stačí okno, bílý papír a chuť experimentovat.
Zátiší lze rozdělit do dvou základních kategorií. Zátiší nalezené zachycuje scénu, která vznikla přirozeně — rozložené nástroje na pracovním stole, zapomenuté nádobí na parapetech, náhodná hra světla na objektech v okně. Fotograf tuto scénu pouze objeví a zarámuje.
Aranžované zátiší je naopak výsledkem záměrné kompozice. Fotograf vybere objekty, uspořádá je, nastaví světlo a teprve poté stiskne spoušť. Tento typ fotografie samozřejmě vyžaduje více přípravy, ale dává fotografovi naprostou svobodu ve vztahu k výslednému obrazu. Tento typ zátiší je také nejčastějším právě proto že je možné mít pod kontrolou kompletní scénu.

Nejčastější chybou začátečníků je situace, kdy rovnou začnou skládat objekty na stůl a teprve pak přemýšlejí, co vlastně chtějí vyjádřit. Správný přístup je opačný: nejprve přijde myšlenka, pak výběr objektů a nakonec technika.
Před samotným focením si odpovězte na jednoduchou otázku: co chci tímto snímkem říct? Zátiší může být čistě estetické, symbolické, produktové nebo narativní. Každý z těchto záměrů ovlivní volbu objektů, světla i kompozice. Bez jasného záměru scéna působí jako náhodná dekorace či shluk objektů, nikoli jako promyšlený obraz.

Velmi osvědčeným nástrojem je rychlá skica na papír. Nemusí být umělecky dokonalá — jde jen o přibližné rozmístění objektů a naznačení směru světla. Takový nákres šetří čas v ateliéru a pomáhá soustředit se na drobné detaily místo na řešení základní kompozice. Skica slouží jako vodítko, které se v průběhu práce může organicky vyvíjet, a hlavně si ji můžete načrtnout kdykoli a následně se k ní vracet a vylepšovat.
Samotné objekty jsou stavebními kameny zátiší. Jejich výběr zásadně ovlivňuje, co snímek sdělí a jak bude působit. Začátečníci mají tendenci přidávat příliš mnoho prvků ve snaze obohatit scénu — výsledkem je ale zpravidla chaos u něhož divákovo oko neví, kam se podívat.

Mnohem efektivnější strategie je začít s jedním hlavním objektem a k němu přidávat maximálně dva nebo tři doplňkové prvky. Každý přidaný předmět by měl mít v scéně jasnou funkci: buď posiluje příběh, nebo vyvažuje kompozici. Pokud prvek nesplňuje ani jedno, patří mimo záběr....
Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!