ZUZANA BÖNISCH – Říkali nám na FAMU: Naučte se řemeslo a pak běžte dělat umění

Chladný lednový den, akorát tak na tu horkou čokoládu se šlehačkou, kterou jsme si k našemu rozhovoru dali. Už z dálky jsem jí poznal, energií překypující usměvavá elegantní žena, přišla právě „ze služby“, jak své současné práci s oblibou říká, a čekal ji za pár hodin další briefing.

Náš rozhovor byl pro mě skvělý, plný zajímavých informací a zážitků a pokračoval by jistě dál, bez přestávky, ale to by nemohl existovat nejen očekávaný briefing, ale i náš časopis by musel mít více stran… Ale proč třeba někdy nepokračovat, že?

Zuzano, současné služební fotografování vám zabírá sto nebo více procent fotografického času?
Myslím tak osmdesát, zbytek věnují dalším oblíbeným žánrům.

Dobře, ale vezmu to od začátku: absolvovala jste FAMU a skutečně teprve tam jste zjistila, že fotografie je to pravé?
Ano, skutečně až na FAMU a ještě ke všemu při studiu produkce!

Jak to?
Dokonce jsem osmnáct let produkci dělala. Drtivou většinu toho času jsme strávila produkcí reklamy, přesněji tedy natáčením reklam. Je fakt, že tam občas bylo focení, ale to bylo jen ohledně natáčení.

Dále mám za sebou produkci několika filmů, ale opravdu největší část své produkční kariéry jsem strávila na zahraničních servisech reklamních spotů, což považuji za téměř nejvyšší level produkce, vyšší je už jen u špičkových zahraničních filmů, takže skvělá škola.

Produkce vás přivedla k fotografii, nebo jak to bylo?
Ne, k fotce mě přivedl svět kameramanů. Na FAMU člověk řešil vše sám, měli jsme sice od školy zázemí a techniku, ale zbytek produkce si řešil člověk sám. Třeba rekvizity mě hodně bavilo shánět, organizovat a dávat do kupy herecké obsazení bylo pro mě taky fajn, ale nejvíce mě zajímala spolupráce s kameramany.

No, jo, ale studovala jsem FAMU v dobách, kdy jsme jezdili fasovat šestnáctku a posléze u větších projektů i pětatřicítku (klasický film) a celá katedra jela na kinofilmy, což bylo hodně nedostupné zboží. Tak jsem uvažovala: kamera? To by asi nešlo, jsem sama, takže jediná šance, jak začít tvořit, bylo přes fotku. Tak tam to začalo.

Začala jste tedy na analogu?
To ano, ale byla jsem od počátku trochu „falešným“ klasickým fotografem, nikdy jsem si fotky nevyvolávala. Do temné komory jsem nedošla, to už je pro mě řemeslo. Proto jsem strašně dlouho, tedy i v dobách, kdy už jsem se fotografií živila a lidé mě oslovovali „paní fotografko“, odpovídala jsem: Já ale nejsem fotografka, já fotím.

Ono to jasně vycházelo z pocty k řemeslu, kterou do nás na FAMU vyloženě vtloukli, protože mě učily takové osobnosti jako Alois Fišárek, Honza Matlach, Zbyněk Hloch, filmový architekt. Můj druhý „táta“, tedy vedoucí ročníku, byl profesor Šustr, diplomovou práci mi vedl Jaromír Kallista. Patřím do generace, která vyrůstala v tom, že je tu řemeslo.

Naučte se řemeslo a pak jděte dělat umění. Mám to tak nějak pod kůží, a proto jsem nechtěla, aby mi lidé říkali fotografka. Odpovídala jsem: Ne, ne, ne, já nejsem fotografka, já jenom fotím. Až po dlouhé době jsem to přestala řešit. To byla doba, kdy jsem si vlastně jenom hrála, zkoušela jsem a zkoušela.

Došla jste tak ke svým oblíbeným žánrům?
Ano, to byla zkušební fáze, kdy jsem ale navíc dostala první, trochu jetou digitální zrcadlovku, a najednou se mi otevřel úplně nový svět. Navíc se to pěkně sešlo, protože jsem ji získala v době, kdy jsme dělali zakázky s opravdu skvělými kameramany.

To byl rok, během něhož jsem měla v týmu dva oscarové kameramany, opravdové mistry svého oboru, a když stojíte vedle monitoru na place, tak to vše do sebe nasáváte jak houba. Svícením počínaje přes rámování, kompozici, pohyb, vlastně úplně všechno, tam to jasně zapadlo. Najednou jsem to viděla, vždycky mě totiž bavili jenom lidi.

Portréty?
Ano, zůstala jsem u lidí a v uměleckém světě, ze kterého jsem vlastně vyšla, to mě nejvíc baví. Na mě fotka prostě musí mluvit. Miluji samozřejmě známé fotografy, když se ale podívám třeba na mistra Koudelku a jeho Cikány, tak jo! Když se ale kouknu na jeho Ruiny, to jsou krásné fotky, ale vždycky si raději otevřu ty Cikány.

Potřebuji, aby ta fotka nějakým způsobem mluvila, jestli mi rozumíte. Přes krajinu, architekturu a neživé předměty to neumím, já tam prostě potřebuji lidi. Zároveň mě ale hrozně baví lidi pozorovat.

Pozorovat je při focení nebo je sledovat a pak…?
Sledovat a pak chytit ten správný okamžik, zachytit příběh. Navíc jsem opravdu milovníkem černobílého focení. Z jednoduchého důvodu, osmnáct let jsem se pohybovala v totálním disneylandu. Všechno bylo křiklavé, přesycené. Barva je pro mě disneyland. Fotím barevně, ale stahuji a stahuji, seberu červenou, která člověku zvedá tlak, a pak žlutou, všechno pryč, a je tam konečně podstata, pro mě nejpodstatnější.

Co mě baví v poslední době, to je černobílé fotky kolorovat – ale obráceně. Když mám třeba chvíli čas a fotím mé oblíbené muzikanty, sednu si a stahuji barvy, Stahuji hodně a lezou z toho nové věci. Nepřepínám tedy do monochromu, je to vlastně barevná fotka, klasicky složená, ale dostávám se tak k mému černobílému vidění.

Tím jsme se přes pracovní postupy dostali k technice.
Nově mám od Vánoc (krásný Ježíšek, ale vlastně i nutnost) Canon R5 Mark II a k tomu druhé tělo Canon R6 Mark II. Zkoušela jsem si nedávno v Rudolfínu i novou R6 Mark III, je úžasná, budu o ní uvažovat…

Ale musím se k něčemu přiznat a možná to pro někoho bude dost natvrdo: pro mě technika bude vždy (nejde mimo mě, samozřejmě ji řeším) nástrojem, kterým se více zabývám až v momentě, kdy třeba už nedělá to, co potřebuji, nebo prostě dosluhuje.

Jinak vývoj nesleduji, paradoxně je mi úplně jedno, že to vyfotím na to či na ono. Nikdy si nejsem jistá, že určitá fotka bude lepší tím, že jsem zvolila tu nejlepší techniku. Asi mi rozumíte, že?

---

Celý článek najdete v únorovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!

---