Václav Šilha: Naplno mě zasáhlo, jak rychle se původní kultury vytrácejí

Už poněkolikáté se dostávám do situace, kdy se nemohu vynadívat na nové fotografické projekty obsahující obrazy autora, kterého už dlouhá léta znám.

Jsem uchvácen jeho etnografickou prací a obrovskou snahou o zachování, respektive alespoň zaznamenání tradic a obyčejů, které velmi rychle pod tlakem globální „kultury“ mizí. Byl bych velmi rád, aby Vašek měl spoustu času a sil a stihl toho svým fotoaparátem zaznamenat co nejvíce. Málokterý z našich současných fotografů-cestovatelů je v kreativitě tak důsledný a systematický. Jsem rád, že vám mohu představit alespoň zlomek jeho aktuální práce.

Václave, naposledy jsme o tvém velmi aktivním fotografickém životě psali v souvislosti s knihou Tradice v obrazech, což bylo někdy v první polovině loňského roku. Kniha ukázala další velmi širokou fotografickou oblast, kterou excelentně zvládáš. Jak ses dostal k etnografickému a národopisnému focení? Kde vznikl ten původní nápad?
K etnografickému focení jsem se vlastně dostal docela přirozeně. Začínal jsem jako fotograf přírody, zajímala mě hlavně zvířata a krajina. Trávil jsem hodně času v odlehlých oblastech, kam moderní svět zatím pronikal jen zlehka. Právě tam jsem si začal uvědomovat, že kromě přírody mizí ještě něco jiného, mnohdy křehčího – původní kultury, tradiční způsob života, jazyk, zvyky… zkrátka celé světy, které často existují už jen v paměti starších členů komunity.

Zásadní impulz přišel během cesty do Ekvádoru, kdy jsem poprvé cíleně fotografoval domorodé etnikum Huoarani, které žije v amazonské oblasti. Tehdy mě poprvé naplno zasáhlo, jak rychle se původní kultury vytrácejí – nejen vlivem globalizace, ale i kvůli tlaku těžařských firem, mísení s majoritní společností nebo prostému nezájmu mladé generace. V případě Huoarani jde o jazykovou izolaci, kulturní posuny, opuštění tradičního způsobu života a to vše během jedné nebo dvou generací.

Nejde zdaleka jen o Huoarani, podle UNESCO mizí každý měsíc dva jazyky. To znamená dvě jedinečné kultury, která navždy zmizí z lidské paměti. Na světě je přes 7000 jazyků, ale více než polovina z nich je dnes považována za ohroženou. S jazykem odchází i kultura – rituály, způsob myšlení, vztah k přírodě, ústní tradice, celé dědictví. Právě to mě přimělo začít cíleně dokumentovat život domorodých komunit. Tenhle druh práce mi dává smysl.

Nedávno ses vrátil z Nigérie a Kamerunu, kde jsi navštívil mnoho zajímavých domorodých kmenů a lidí. Vzniklo tam, dle tvých slov na Facebooku, další obrovské množství fotografií. Jak se ti tam fotilo a kde jsi vlastně všude byl?
Ano, není to dávno, co jsem se vrátil z cesty do západní Afriky – konkrétně ze severní Nigérie a Kamerunu. Byla to jedna z těch cest, kdy člověk úplně neví, jaký si přiveze materiál. Jen jsem tušil, že toho bude asi hodně. V Nigérii jsem se pohyboval na severu země, v oblastech, kam běžný turista obvykle nezabloudí. Možná právě proto to bylo tak výjimečné. Tato část Nigérie je zcela mimo hlavní proud zájmu cestovních kanceláří, ale co se týče bohatství tradiční kultury, je nesmírně bohatá. Navštěvoval jsem tam původní etnické komunity od pasteveckých Fulani až po hyení muže z etnika Hausa.

Nigérie je obrovská země s více než 250 etnickými skupinami, takže jsem měl možnost poznat jen malý zlomek jejího kulturního bohatství. Vždycky říkám, že čím víc člověk vidí, tím víc chápe, kolik toho ještě neviděl a také nepochopil. Tam to platilo dvojnásob.

Poté jsem se přesunul do Kamerunu, kde jsem navázal na loňskou cestu a opět navštívil kmen Baka – původní obyvatele tropických pralesů. Ti žijí velmi specifickým způsobem života, stále v úzkém sepětí s přírodou. I když na ně doléhají změny dnešního světa, stále si uchovávají řadu tradičních rituálů a zvyklostí. Být s nimi, sledovat jejich denní rytmus, hudbu, zpěv, tanec – to je pro fotografa nejen vizuální zážitek, ale i lidské setkání. Právě o to mi v těchto projektech jde, nejen zachytit obraz, ale i porozumět příběhu za ním.

Prý jsi navštívil nějaké nigerijské vládce, je to pravda?
Ano, to je pravda. Během cesty po severní Nigérii jsem byl přijat u několika tradičních vládců, emírů a králů. Pokud máte oficiální doporučení emíra či krále (k tomu se dostanete prostřednictvím osobního setkání), získáte reálnou bezpečnostní záruku a formální akceptaci v regionu. Otevírá to cestu k fotografování a přístupu do komunit, kam by vás bez těchto doporučení nepustili. Přijetí tedy symbolizuje respekt k místním zvyklostem, ale zároveň také...

Celý článek najdete v srpnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!