Tamara Černá SofiG: Na fotografiích jsem vždy v určitém smyslu vlastně já

Na tento rozhovor jsem se moc těšil a současně jsem si nebyl jist, kterou část rozsáhlé Tamařiny tvorby dokážu (a dokážeme) pojmout. Setkal jsem se zase po letech s člověkem nesmírně činorodým a neuvěřitelně perfektním. Tamara je ženou mnoha činností – umělecká fotografka, choreografka, tanečnice, primabalerína a baletní mistr…

Vyrůstala odmalička v uměleckém prostředí s podstatným vlivem toho výtvarného. Tam někde asi vznikl její krásný vztah i k obrazu fotografickému. Osobně si vždy vzpomenu na její fotografickou sérii Děti Hrušova, ve kterém portrétovala nejmenší obyvatele této části Ostravy. Doporučuji ji nejen proto, že jsem jednu dobu byl častým návštěvníkem této dnes již výrazně pozměněné části Ostravy. Ale nechme Tamaru povídat.

Tamaro, tentokrát našim čtenářům nabízíme tvé barevné fotografie, i když například já jsem si tě vždy spojoval s nádhernou černobílou a baletní tvorbou. Jaký máš vlastně vztah k černobílé a co pro tebe znamená barevná fotografie?
Barevná i černobílá tvorba vychází ze stejného místa. V tvorbě neupřednostňuji žádnou z technik, které mi pomáhají vyjádřit to, co potřebuji sdělit. Kdo může rozhodnout, jestli je „lepší“ černobílá, nebo barevná fotografie? Podstatné je, jestli výsledek dokáže někoho oslovit. Lidé na mých fotografiích prožívají svůj život a čas vlastním způsobem, aktuálním v okamžiku vzniku. Od příslušné nálady se odvíjí nejen nastavení fotoaparátu, ale i způsob, jakým bude situace zachycena.

Strašně dlouho jsme se neviděli, ale sleduji tvou tvorbu intenzivně a také výstavní úspěchy. Nedávno jsi s velkou odezvou vystavovala v Izraeli. Jak ses tam cítila a jaká to byla vlastně výstava, co vše jsi vystavovala?
Právě ve zmíněném Izraeli, zkoušeném těžkou současností, jsme společně s Českou ambasádou zvolili téma jemné a pozitivní – podporující klid, naději a vše dobré, co v životě může přijít. Tuto naději jsme se rozhodli ztvárnit prostřednictvím barevných fotografií – takových, které diváka odvádějí od obrazů bolesti a přivádějí ho blíž k tomu, co bychom si přáli prožívat a o čem snít. Nešlo o útěk z reality, ale o prostor, kde je možné na chvíli vydechnout.

Ano, obsáhlost tvé tvorby je nevídaná: divadlo, inscenovaná fotografie, balet černobíle i barevně, portréty, reportáž, dokument a další. Poslední dobou jsem se zahleděl do tvé portrétní tvorby. Cítím z ní silný vztah k portrétovaným subjektům. Prozraď, v čem si myslíš, že jsou tvé portréty specifické?
Rudolfe, máš naprostou pravdu, moje tvorba je velmi široká – věnuji se různým žánrům a formám. A co je spojuje? Důležitý je pro mě člověk – má úcta, láska a obdiv k lidem. Protože je právě člověk a jeho život tím, co mě přitahuje, je portrét v mé tvorbě nevyhnutelný. Na fotografiích jsem však vždy v určitém smyslu vlastně já. Můj pohled na svět, mé pocity, sny – vtělené do cizích těl. Není rozdíl, jestli jsou umístěny do snové fantazie, nebo do reálného života. Vždy v nich můžeš hledat mě. To je podstata umělecké tvorby – mít odvahu se otevřít. Nechci lidem vysvětlovat, co mají cítit. Nabízím jen určitý prostor a je na nich, co v něm naleznou.

Mladá generace, dívky na tvých fotografiích, krásná práce… Jak vybíráš a hledáš modely?
Modely nijak zvlášť nehledám. Nepreferuji ani baleríny, ani krásné ženy, ani kohokoliv jiného. Téměř každý člověk může být součástí mého obrazu, pokud je ochoten dát mi plnou důvěru a malovat spolu se mnou svým tělem, nitrem – a chce tomu věnovat čas...

Celý článek najdete v srpnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!