Roman Vondrouš: Mám rád neotřelé, někdy až bizarní situace, ale bez bulváru

Fotograf oceněný hned několika cenami World Press Photo, pardubický rodák, který fotil olympiády v Pekingu, Vancouveru i Soči, několikanásobný vítěz Czech Press Photo v různých kategoriích.

Jeho mistrná práce s barvami i okamžikem nepřestává fascinovat a bavit. Člověk, který miluje bizarní situace, ale dává si velký pozor na to, aby je nebulvarizoval. Roman Vondrouš mluví o tom, jaké se fotí rozhodující okamžiky a taky jak se člověk stane z drážního zaměstnance světovým fotografem.

Nedávno se předávalo Czech Press Photo za rok 2024, kde jsi vyhrál kategorii Umění a kultura s fotkami ze sokolského sletu. První ocenění v téhle soutěži ale máš z roku 2004. Pamatuješ si, jaké to tehdy bylo? Přece jen je to pár let…
První Czech Press Photo si samozřejmě pamatuju dodneška. Byl to docela velký fotografický milník, znamenalo to pro mě hrozně moc, protože tam vedle mě stáli takoví fotografové jako Honza Šibík, Michal Růžička a spousta dalších. Z toho jsem měl tehdy hroznou radost a taky to byla velká motivace do budoucna.

Měls v té době úplně jiné povolání.
Tehdy jsem dělal na dráze, už ne na ústřednách sdělovací sítě, ale dělal jsem ve vysokonapěťové sekci, to jsou měnírny, trakční záležitosti. Nechceš, abych ti to vysvětlil?

Raději mi řekni, jaký jsi byl tehdy fotograf.
Před dvaceti lety? Tehdy už jsem tak nějak spolupracoval s lokálními médii, jako byl třeba Týdeník Pernštejn v Pardubicích, ten vycházel jednou za týden v pondělí. Fotil jsem regionální dění od každodenních záležitostí přes kulturu až po sport.

Hodně jsem tam dodával právě sportovní věci – dostihy, hokej, fotbal. Občas jsem něco dával i do Mladé fronty. Když se s tím tamní fotografové „nechtěli fotit“, řekli: Vyfotí to Roman Vondrouš, toho to strašně baví, ten tím žije. Ale to bylo sporadicky.

Jaký jsem byl fotograf? Hlavně nadšený, to je asi to hlavní slovo. Pořád jsem se učil, aniž bych si to tenkrát tolik uvědomoval. Tehdy jsem taky hrozně hltal fotografické časopisy Fotografie magazín a Photo life. Bývaly v nich žánrové soutěže, kterých jsem se účastnil.

Vracíš se k těm fotkám někdy?
Docela rád bych je viděl, ale není na to čas. Chystám se, že bych naskenoval všechen filmový materiál. Trochu se obávám, jak bude fotograficky kvalitní, ale tím, že to už zhodnotil čas, určitě tam bude pár věcí, které budou stát za to. Čas totiž zhodnotí i banální snímky.

Chtěl jsi být fotografem?
Možná to byl spíš sen, ale nedokázal jsem si moc představit, že by to jednou byla fakt realita. Mělo to všechno postupný vývoj. Od roku 2006 jsem se stal zpravodajem ČTK v Pardubicích, kam jsem přestoupil ze dne na den z práce u Českých drah. Nezůstal jsem ale dlouho, asi za tři čtvrtě roku se shodou okolností uvolnilo místo u ČTK v Praze. Volal mi tehdejší šéfeditor Vladimír Hoffman s tím, že mám čas na rozmyšlenou do druhého dne. Hned jsem to vzal, ale musel jsem honem vyřešit bydlení. Za 14 dní jsem nastupoval a od té doby jsem tam.

Děláš hlavně sport?
Když fotograf nastoupí do ČTK, pokrývá celé spektrum událostí. Na sportu jsem fotograficky vyrostl, což je dobře, protože sport je rychlý a dynamický, fotograf musí pohotově reagovat a to ho hodně naučí pro další žánry. Fotím ale všechno od sportu přes politiku, kulturu a ilustrační fotografie po běžný život. ČTK nabízí asi nejširší spektrum toho, co...

Celý článek najdete v srpnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!