Oblíbené Polsko s Lucií Mojžíšovou

Zdravím všechny čtenáře FotoVideo a nadšené cestovatele. Tentokrát jsem vyrazila novou noční linkou Flixbusu na pobřeží Polska. Spoj je v létě prodloužen ze Štětína do Kolobřehu, kde byla moje cílová destinace, a dál po pobřeží. Jeden den jsem strávila v Kolobřehu a druhý se přesunula do Štětína. Noční linkou jsem to vzala pak zase zpět do Brna.

Věděla jsem, že budu dva dny na cestách prakticky se vším na zádech, ale zároveň neustále v poklusu a že nebude prostor na odkládání batohu a neustálé měnění objektivů, a tak jsem nakonec s sebou přibalila oba svoje mazlíky Nikon Z 8 a Nikon Z f. Z objektivů jsem vzala 50 mm f/1,8. a 17–28 mm f/2,8 a v batůžku byl schovaný pro všechny případy 105 mm f/2,8, který jsem nakonec nepoužila.

Oblíbené ohnisko 50 mm je na městské momentky, náladu města, detaily i portréty, ale v poslední době jsem se velmi naučila i na 28 mm (které nosím často samostatně jako pevné sklo), a proto mám na druhém foťáku širokáč, který se hodí na fotografování města a architektury. Chtěla jsem celkově zachytit náladu města, městské příběhy, ale zároveň vzhled města. Foťáky nosím na kožených popruzích, takže je mám pohodlně oba po ruce a je mi to pohodlné i s batůžkem Manfrotto street přes popruhy.

Kolobřeh je pobřežní město, těšila jsem se na šumění a vůni moře, na písek pod nohama a celkově náladu přímořského letoviska. Výhodou je, že večer sednete na bus a ráno se probouzíte u moře za svitu sluníčka. No jo, jenže… tuhle představu mi naboural hustý déšť hned od rána a víceméně vydržel oba dny výletu, krom prvního večera. Naštěstí je léto, i když chladné, a tak se deště dají přežít. Foťáky na popruzích jsou poměrně chráněné, když mám deštník a neprší šikmo. Pokud jo, vezmu je do náručí jako miminka… Tak jsem se vydala do ulic.

Byly prázdniny a turistická sezona a město bylo plné lidí a různých příběhů i v dešti. Prošla jsem se podél řeky, kde mě zaujaly slané prameny – tato voda není z moře, ale ze solných ložisek a několikanásobně slanější než moře. Dříve se tam vyráběla sůl. Dnes místní k pramenům chodí pro slanou vodu s různými nádobami a vyrábí z ní kvašáky. To bylo něco pro mě coby streetařku.

Pokračovala jsem postupně městem přes staré nové město (zbořené za války a znovu postavené), kolem muzea válečných strojů až k parku, který na jedné straně ohraničuje pobřeží a na druhé hotely a služby. Celkově je nálada města velmi pohodová a uvolněná, tak jsem s foťákem procházela s uvolněnou hlavou a klidem (ne jako třeba v chaotické Paříži, kde jsem měla pocit, že stačí chvíle nepozornosti a zmeškám nějaký top moment). Většinu dne jsem strávila ve společnosti dalších lidí a řízené prohlídky města, takže jsem neměla tolik prostoru pobíhat za příběhy, jako kdybych byla sama, ale mělo to zase jiné výhody.

Odpoledne nás čekala plavba na moře. Na to jsem se těšila jako malá. Chvíli předtím přestalo pršet a vykouklo i sluníčko – vítr ve vlasech, šplouchání moře a šťastné výrazy dětí koukajících přes zábradlí na přídi na vlny a horizont. Nekonečnost moře má pro mě jako fotografku neskutečné kouzlo. Blaženě jsem z přídě fotila geometrii přídě lodi a vln, mraky, emoce lidí a detaily na palubě.

Po návratu z platby jsem prozkoumala místní maják, odkud byl moc hezký výhled na město a pobřeží, což je fotograficky vděčné. Pak jsem ještě za svitu sluníčka vyrazila po pláži, jen tak se brouzdat vodou po kotníky, cítit písek a vnímat moře. Foťáky stále u pasu a sledovala jsem příběhy lidí na pláži. Pár jsem jich cvakla, ale kvůli...

Celý článek najdete ve FotoVideo září

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!