Fotografka Alžběta Jungrová: Výtvarná a reportážní fotografie jsou dvě disciplíny

Zatímco u syrového dokumentu zůstává tichou pozorovatelkou, ve výtvarné fotografii přebírá roli neústupné režisérky scén. Její aktuální výstava Bez konce a začátku navíc musela zdolat přísné stavební restrikce památkově chráněné Volmanovy vily, což si vyžádalo vývoj zcela unikátních instalačních prvků.

V rozsáhlém rozhovoru detailně rozebíráme úskalí nekončícího digitálního workflow, psychologii při focení pražské záchranné služby i vliv rodinných novinářských genů na její vidění světa.

Fotografka Alžběta Jungrová patří k nejvýraznějším osobnostem české scény. Dekády se pohybovala v centru světových konfliktů a drsného dokumentu, aby posléze plynule přešla do snové výtvarné tvorby, kde syrovou realitu střídá pečlivá režie. Z tohoto napětí těží i její aktuální projekt Bez konce a začátku, zasazený do unikátních prostor památkově chráněné Volmanovy vily.

Vaše výstava Bez konce a začátku ve Volmanově vile je právě v běhu. Instalovat těžké velkoformátové tisky v památkově chráněném prostoru s absolutním zákazem vrtání do zdiva musel být produkční oříšek. Jak jste tuto organizačně složitou situaci vyřešili?
Z pohledu instalace jde asi o tu vůbec nejnáročnější výstavu, jakou jsem kdy připravovala. Můj muž s oblibou říká, že si to nikdy nedělám jednoduché, ale tady jsme tvrdě narazili na neúprosná pravidla. Přímá montáž na stěny byla naprosto vyloučená. S týmem jsme proto museli kompletně vyvinout velmi specifické samonosné a samostojné konstrukce. Do toho jsme souběžně připravovali fotografickou knihu. Ty produkční nároky nás tentokrát skutečně dostaly na pokraj sil, ale o to větší z toho mám teď radost.

Proč tolik trváte na obrovských formátech? Velký tisk funguje jako nemilosrdná lupa, projeví se na něm sebemenší vada skla i mikroskopická neostrost.
Řídím se tím, že čím větší, tím lepší. Rozměr dodává fotografii adekvátní důstojnost, navíc dává divákovi prostor zkoumat kompozici do absolutního detailu. Můžete vidět, jak je obraz exponován, s jakým ohniskem jsem pracovala a jak přesně na čipu zafungovala hloubka ostrosti.

Dnes se konzumace vizuálních dat smrskla na miniaturní náhledy na displejích telefonů. Výstava je takovým vymezeným prostorem, kde se mohu rozmáchnout a ukázat zachycená data v jejich plné technické kvalitě.

Ve své tvorbě nevybíráte jen těžké instalace, ale často i poměrně drsná témata. U vašich výtvarných projektů je to ovšem něco zcela jiného. Co vás k tomuto kontrastu vede?
V dokumentu nebo reportáži ta těžká témata pochopitelně rezonují mnohem víc. V mých výtvarných projektech se pak snažím tu dynamiku otáčet a vytvářet si vlastní svět, který je vůči realitě laskavější. Vlastně jsem si nikdy nemyslela, že se budu živit klasickou reportáží a jezdit po světě na tak drsná místa. Jenže školu jsem končila v devadesátých letech a volba nebyla moc široká – buď ateliér, nebo noviny.

V osmnácti prostě nechcete být zavření v ateliéru, chcete něco zažít a mít dynamickou práci. Nastoupila jsem proto do novin. Jsem poměrně ambiciózní a chci být v tom, co dělám, nejlepší, takže jsem nakonec pracovala pro německé vydavatelství a jezdila na lokace, které byly náročné. Ale to je podstata téhle profese – pokud v ní chcete excelovat, musíte tam, kde se opravdu něco děje.

Když srovnáte reportážní fotku s tou výtvarnou – v čem tkví ten nejzásadnější rozdíl? Máte pro každý žánr jiný vyjadřovací jazyk?
Jsou to odlišné disciplíny, i když je samozřejmě spojuje společné fotografické řemeslo. U dokumentu a reportáže jste čistý pozorovatel. Ideálně byste chtěli být naprosto neviditelní, aby se zachovala autenticita daného momentu. Naopak u výtvarné fotografie přebírám roli režiséra.

Realitu si sama vytvářím a stavím ji přesně tak, jak ji potřebuji. Mám obrovské štěstí, že mohu tyto dva světy propojovat. To, co se naučím technicky i mentálně na reportáži, mohu přenést do výtvarné fotky a funguje to i obráceně.

Jak konkrétně se drsná realita dokumentu propisuje do vašich výtvarných projektů? Funguje to jako určitá forma terapie?
Jde o neustálé zpracovávání mých pocitů a nabraných zkušeností. Přišlo to s věkem – do určité doby mě naplňovalo věci prostě jen zaznamenávat, ale pak dojdete do bodu, kdy jste těch vjemů plní a potřebujete emoce začít vydávat ven. Mohla bych malovat nebo psát, ale vyrostla jsem s foťákem, takže to logicky komunikuji přes něj.

Nikdy otrocky nekopíruji konkrétní drsné situace. Jde o detaily. Zapamatuji si specifické světlo, nepatrný pohyb člověka nebo určité gesto. Zafixuji si, jak světlo dokonale vykreslilo obličej, a tyhle drobné fragmenty si v hlavě zpracuji a přenesu do vlastních vizí. Všechno je to v malých detailech vytržených z původního celku...

Celý článek najdete v červencovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!