Tramvaje představují specifický a velmi pestrý městský mikrosvět, kde se denně protínají stovky anonymních životních příběhů.
Jde o paradox fyzické blízkosti a sociální vzdálenosti. Sdílený prostor, čas a dočasný směr jízdy se v mnoha případech rozhodně netýkají vzájemné pozornosti či zájmu jedince, dvojic nebo společně cestujících skupinek. V přeplněných tramvajích sedí nebo stojí lidé několik centimetrů od sebe, ale jejich mentální světy jsou hermeticky oddělené.
Mísí se emoce, nálady, stavy mysli, promítá se míra únavy či dopady bezprostředních prožitků. Prozrazují to výrazy ve tvářích, mimika i gesta. Jde do jisté míry o obranný mechanismus, chránící vlastní já v prostředí přesyceném dalšími podněty z okolí.
Na druhé straně jde i o prostor každodenní interakce okamžiků, kdy se neviditelné hranice vlastní zahleděnosti na sekundy rozplynou. Kevin V. Ton, ostřílený fotograf ulice, sleduje tento impulzivní jev nabourávající napětí mezi blízkostí a odcizením v pražských tramvajích od roku 2014.
Prostor tramvaje se pro něj v ten moment stává mikrosociální laboratoří, když v pohyblivém ateliéru reflektuje střídání světel, kulis a především interakce nahodilých cestujících. Lidé na sebe berou roli anonymních spoluúčastníků s více či méně nepsanými pravidly pro vzájemnou komunikaci.
Právě o nich a zvláštním jiskření tato Kevinova fotoesej pojednává. Je v ní prostor pro zajímavé individuální narativy, umocněné rytmem kolejí a sekvencemi okenních rámů. Každý pohled dovnitř i ven vytváří vizuální fragmenty, měnící se dle trasy, světla a rychlosti, jež Kevin rámuje do svého vidění města v pohybu.
Pavlína Vogelová, 13. 8. 2025
Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!