Dobrá fotka začíná na papíře

Pokaždé když přijdu hlavním vchodem do centra FotoŠkoda, udělá mi radost, že mě nevítají police s přístroji, ale s fotografiemi. Všichni si pamatujeme cestu pro první foťák, to si člověk nějakých knížek nevšimne na cestě tam ani zpátky.

Postupem času se ale snad u každého objeví chuť studovat jiné práce, inspirovat se nebo i vlastnit díla svých oblíbených autorů. Stejně jako je středobodem fotografie její tisk na papíře, je pro mě středobodem FotoŠkoda oddělení fotoknih. Jak daleko je to od středu Česka, vesmíru a vůbec, vám povědět nedokážu, ale za mě osobně je takové uspořádání fotoobchodu nanejvýš v pořádku.

Zvlášť když v jeho centru stojí za pultem Marek Rod, knihkupec z povolání, který je tak moc knihkupec, že i jeho žena je knihkupec. A kdyby vám ani to nebylo dost, tak vězte, že Marek je také ultramaratonec, ale i přesto vydrží díky knihám celý den za pultem, aniž by utíkal sto kilometrů pryč. Ani se vám nedivím, že vás ten chlapík právě začal zajímat. Právě proto jsem s ním pořídil rozhovor.

Co tě před patnácti lety do FotoŠkoda přivedlo? Skoro bych řekl, že se svým přehledem bys měl být jeden z těch knihkupců s malým vlastním krámkem.
V devadesátém jsem o vlastním knihkupectví uvažoval. Měl jsem vize a plány jako tehdy každý. Jenže jsem neměl kapitál ani peníze v rodině, abych si mohl pronajmout prostory v centru. Tehdy to přes různé divočiny šlo i bez investic, ale tak jsem nebyl vychovaný a byl jsem nezkušený kluk.

Tehdy to asi nebylo jen divoké, ale celý trh musel vypadat jinak.
Jen v Praze bylo hodně přes sto obchodů s knihami. Národní podnik Kniha tu měl zhruba 110 prodejen. Já pracoval na Strossmayerově náměstí jako zástupce vedoucího a miloval jsem to tam. Po revoluci ale vedoucí před privatizací nekupoval moc nových knih, aby co nejvíc snížil hodnotu majetku před odkupem, což mě štvalo. Tak jsem šel k soukromníkovi, který kapitál měl.

Tam to ale nebylo dobré z lidského hlediska. Nakonec jsem poprosil tátu truhláře, který mi vyrobil stolek a na něm jsem na rohu Pařížské a Vězeňské prodával knihy sám na živnosťák. Tehdy byl s knihami vůbec velký boom a cokoli kloudného člověk sehnal, šlo na dračku. Nejen prodej nových knih Čechům, ale i turistům, kteří do Prahy po revoluci proudili ve velkém množství.

K vlastnímu obchodu jsi našlápnuto měl, proč to nevyšlo?
Už jsem měl rodinu a pracovat u stolečku na ulici mi z dlouhodobého hlediska připadalo nedůstojné. Vzít si krámek na sebe by znamenalo zadlužit se a pracovat aspoň 17 hodin denně včetně víkendů. Řekl jsem si, že chci mít raději rodinu spokojenou než bohatou a vystresovanou, tak jsem se vrátil zpět do prodejny Jana Kanzelsbergera, u kterého jsem se v Orbisu v roce 1982 učil. Věděl jsem, do čeho jdu a že tam je vášnivý knihkupec s kompletním sortimentem knih.

Už tam ses zajímal o fotografické publikace?
Ano, měl jsem rád oddělení umění a hudby, ale prodával jsem hodně i filosofii a dětskou literaturu. Možná to někoho překvapí, ale tyhle žánry se hodně prolínají a jsou si bližší, než by si kdo pomyslel.

Začal jsem pak prodávat také klasickou hudbu, jazz, pop, knihy namluvené na CD a kazety, zpěvníky atd. Nikdo z knihkupců to tehdy nechtěl dělat, ale mě to pohltilo, protože hudbu miluji. Bylo to vše v patře, tak jsem najednou byl sám s muzikou celého světa. Zákazníky, kteří si dole prohlíželi knihy, jsem úspěšně lákal pomocí krátkých ukázek hudby nahoru.

Prodeje byly úžasné a já měl volnou ruku na shánění čehokoliv, stejně jako tomu je dnes ve FotoŠkoda. Tehdy ale prodej vypadal jinak, lidé chtěli poradit a neřešili většinu věcí přes e-shopy. Práce knihkupce byla dobrodružnější a pestřejší.

Jak ses z knihkupectví dostal do FotoŠkoda?
Ač jsem byl profesně spokojený, osud tomu chtěl, že jsem na starém místě skončil. Jeden známý z domu, kde bydlím, mi tehdy řekl: „Pojď prodávat k nám do Škodovky.“ Tehdy jsem ho měl za blázna, protože v autech se vůbec nevyznám (směje se). Pak se ale ukázalo, že to samozřejmě byl obchod FotoŠkoda, kde opravdu knihkupce sháněli.

Já nevěděl, že ten kamarád je fotograf, a on zase nevěděl, že od mládí rád fotím. V tomto oboru jsem se vlastně do jisté míry nově našel. Předtím jsem se ve fotografii výrazně neorientoval. Mám to ale v rodině, dědeček z Pardubic byl ředitelem Družstva fotografů a máma se v tom také vyučila a dělala pak portrétní fotografku a retuše.

Knihy se ve FotoŠkoda prodávaly, ale když jsem nastoupil, chtěl jsem, aby sortiment byl širší a zajímavější. Tehdy sám pan Škoda pro knihy větší prostor připravil, protože dobře věděl, že zájem o ně je.

Nebyla to pro tebe velká změna? Z velkého knihkupectví do menšího vlastního oddělení?
Pro mě se vlastně tak moc nezměnilo. Vždy mě bavilo vidět spokojené zákazníky, kteří jsou překvapeni něčím novým. Radost, se kterou odcházejí, je i moje radost. Knihy, hudba, aparáty, filmy, jakékoliv drobnosti, třeba i jedna pohlednice. Člověk musí mít jako...

Celý článek najdete v listopadovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!