David Bernard: Vybírám si projekty, které jsou naprosto různé

S Davidem je každé povídání zajímavé a také docela rozsáhlé, a to určitě nejen po telefonu… Na bývalého programátora, který se před patnácti lety změnil ve fotografa s neuvěřitelným rozsahem žánrů, je to možná s podivem.

Není, David je velmi příjemný a společenský člověk, ale hlavně fotografování rozumí a své zkušenosti umí předávat třeba i méně zkušeným. Z jeho odpovědí na mé otázky je to velmi zřejmé.

Ostrov, portréty, sport, módní přehlídka, kuchaři, jídla – žánry, které se od sebe občas hodně liší. Jak zvládáte, Davide, a hlavně profesně stíháte svou multižánrovost?
Právě ta rozmanitost žánrů mi umožňuje, abych se stále zdokonaloval a kterékoli téma mi nezevšednělo. Vyhledávám si témata, u kterých bych mohl rozvinout svůj um, abych prezentoval výsledek i z jiného úhlu. Například, tento rok se hrálo finále basketbalové ligy a Opava měla velkou šanci získat titul, po dvaceti letech, kdy lize dominoval Nymburk.

Opava mi vyšla vstříc a umožnila se pohybovat kdekoli, to znamená třeba i pod střechou na konstrukci. Když se pak můžu během zápasu pohybovat, kde chci, tak mě to baví. Fotit z jednoho místa, jak je to u sportů běžné, by mě nebavilo. Nicméně paradoxně jako nejlepší fotografii bych zvolil tu, kde se za hlavy drží kapitán a trenér vteřiny po zápase, že to opravdu dokázali.

Další klient obchoduje se železným šrotem. Úkol zněl udělat nějak zajímavé fotografie a dostal jsem naprostou volnost. Tak jsem si vymyslel pár fotografií a třeba u jedné jsem se domluvil s bagristy a házeli jsme s autovraky. Taková kravina, ale hned je to zajímavější než vyfotit pohozenou kupu šrotu. Další příklad je třeba oslava výročí jedné japonské firmy.

Kombinuji fotografování, že o mě ví (se širokým ohniskem), s teleobjektivem, kdy chci zachytit opravdovost, a to nejlépe ještě nějak zajímavě propojit. Tady jsem fotografoval přikrčený u stolu skrz vlajky a loga firmy a čekal na ten správný moment, kdy japonský majitel byl v družném hovoru s místním CEO.

Vším tím chci říct, že pokud mi klient dá volnost, tak už vše vymyslím, zařídím a vyfotografuji. Pokud cítím, že nějaká práce by mě nějak omezovala, pak poradím, kdo by to mohl zvládnout lépe než já. To, že člověka něco baví, se jasně projeví na výsledku. Proto si vybírám projekty, které jsou naprosto různé, ale vím, že mě budou bavit.

Tak dobře, ale každý fotograf nějak začínal a nějakou cestou se ke svým oblíbeným žánrům propracoval. Jak to bylo u vás?
Začínal jsem asi jako většina fotografováním svateb kamarádům. Taky trvalo několik let, než jsem si našel svůj styl, který vychází ze zachování co největší autentičnosti, aby mé snímky i po letech vyvolaly vzpomínky, a to nejlépe s úsměvem na tváři.

Svatby jsou skvělé i v tom, že se tam občas vyskytne člověk, který si mě později najme na jinou práci. Jednou se mi tak stalo, že ke mně přišli manželé, ať jim fotím ples. Já jim říkal, že vůbec neví, jak fotím a jaký vlastně...

Celý článek najdete v říjnovém FotoVideo

Doporučujeme také výhodné předplatné s dárkem!