LUKÁŠ KOUTNÝ

Jsem studentem předposledního ročníku na Slovanském Gymnáziu v Olomouci a prvním rokem také dálkovým studentem oboru „Výtvarná fotografie" na Lidové konzervatoři a Múzické škole v Ostravě.

No a právě poslední zhruba 4 roky naplňuje více či méně právě fotografie. Svůj obdiv k ní ale nepřišel sám od sebe, bez jakéhokoliv vysvětlení. Jak postupně zjišťuji, k fotografickému řemeslu více či méně „přičichlo" více členů naší početné rodiny, než jsem si myslel, zejména pak z otcovy strany. Za to své přičichnutí vděčím právě mému tátovi, bývalému fotografovi a do dnes velkému obdivovateli čehokoli co se fotografické teorie i praxe týče. Našel jsem v něm nejen svůj pravděpodobně největší fotografický vzor, ale i zdroj inspirace, často důležitých rad a hlavně neustálé podpory.

Své fotografické počátky si ale netroufám přesně datovat, vše vyplývalo tak nějak postupně a v různých časových intervalech. Hlubokým zářezem ale budiž přelom let 1996 - 1997, tedy těsně před mými třetími narozeninami, kdy jsem ze svého žlutého nočníku výjimečně místo předčítání televizního programu či periodické soustavy prvků pořídil svou první fotografii svých bílých cviček na našem pruhovaném koberci.  Moderní technologie a trendy ale hýbou světem a tak bych za nejdůležitější milník mého života viděného skrz hledáček fotoaparátu považoval jaro 2009, kdy jsem na doporučení rodiny i blízkých přátel publikoval svou první sadu „lepších fotografií" na internetu. Fotografií tehdy ještě focených stařičkým kompaktem Samsung D60, mým prvním digitálním fotoaparátem, který zakončil svou pouť před dvěma roky v Normandii. To už jsem měl ale díky vánoční nadílce k dispozici svou současnou výbavu. Sice skromnou, do dnešních dnů ale ještě zcela dostačující - Olympus E-520 a dva zoom objektivy ZUIKO Digital ED - 14-42 mm a 40-150 mm, k tomu nějaká ta „základní výbava" v podobě filtrů, stativů, brašen apod. Všechno to už volá po výměně, bohužel studentská peněženka zeje prázdnotou ... A tak nezbývá než fotit, fotit a fotit a doufat, že to pořád bude stačit.

I přesto, že jsem „čistokrevný" fotograf digitální éry a s analogem jsem se zatím nedostal do silnějšího kontaktu (což hodlám v blízké době velmi rychle napravit), svou inspiraci a obdiv hledám a úspěšně nacházím v české fotografii minulého století, kterou zároveň považuji za vrchol nejen té naší, ale i celé světové fotografie tohoto období. Dodnes má podle mého názoru co říct a měla by být jistou ‚povinností' pro každého fotografa. „Čas trvá" Jaromíra Funkeho ve mne vždy vyvolává zvláštní, ale příjemné napětí, zatímco „Kompozice" s vejcem a svitkem filmu od Josefa Sudka mě svou až směšnou jednoduchostí a přesto uhrančivostí vrací zpět do klidu. Ze zahraničních autorů jsou pro mne nejvíce zvučná jména jako Ralph Gibson či Helen Levitt. A zkušenější si jistě všimnou, že to má spojitost i s mými nejoblíbenějšími a nejvíce vyhledávanými žánry - ve své tvorbě se soustředím zejména na „street photo", tedy fotografii pouličního života, lidí v nejrůznějších situacích a prostředích, sem tam se pokusím o nějaké to domácí experimentování, velmi blízká je mi i abstrakce a architektura. Naopak zcela mimo „mou mísu" je makro fotografie, vzhledem k vybavení neholduji ani divoké přírodě apod. Velmi mě láká portrétní fotografie, ve které se hodlám co možná nejvíce zdokonalovat a pronikat do jejích tajů.

Své fotografie prozatím publikuji jen a pouze prostřednictvím svého poměrně nedávno spuštěnéhooficiálního webu, prostřednictvím sociální sítě „Facebook" a své zdejší stránky „Fotograf Lukáš Koutný" a samozřejmě skrz fotografické soutěže a klání, kterých se účastním a také některé fotografické servery. (Pozn. redakce: Lukáš se umístil na 3. místě v soutěži Fotograf roku Junior 2011.) Jsem osamělý pěšák - fotografický a vlastně tak trochu i životní individualista. Tudíž nejsem spojen ani s žádným větším fotoklubem.  Do dneška jsem zatím bohužel ani nedostal možnost podílet se svou tvorbou na jakékoli výstavě, či snad dokonce uspořádat svou vlastní. Bezpochyby je to ale jeden z mých velkých cílů a vlastně tak trochu i snů ... Inu nezbývá než doufat.

A jak jsem již řekl - nepolevovat a dělat to, co mám nejraději - fotit, fotit a fotit. Samo od sebe to totiž rozhodně nikdy nepřijde.