Pod mexickým sluncem

Safari v délce 14 dnů bylo výborně organizované, připravená trasa byla asi 3000 km, což je v rozměrech Mexika velmi málo. Trasa expedice vedla jižními částmi Mexika tak, že jsme mohli vidět a fotografovat náměty, které pro zaměstnaného Evropana zdaleka nejsou běžné.  Rozhodně jsme se nepohybovali v rekreačních turistických oblastech typu Acapulco, to přenechme jiným… naše trasa vedla především tím pravým Mexikem, často místy, kde cizince vidí velmi zřídka. Trasu připravili naši místní průvodci Karel a Tisha. Jejich péče o nás byla opravdu nadstandardní, nebylo mnoho přání, která by nám nedokázali splnit.

Také stravování bylo domácí: nepřijeli jsme do Mexika jíst globalizovanou stravu typu McDonald´s, ale užívali jsme si a jedli místní tortilly, tacos, ceciny, krevety, ryby, quesadillas, quacamole, tamales, chorizo, mole, smažené kaktusy a další. Chuťové buňky jsme pak testovali opatrným množstvím pálivých vícebarevných omáček, salz. Přespávali jsme v hotýlcích ve vesnicích a městečkách, pro cestovatele zvyklé na pět hvězdiček by to určitě nebylo, ale my jsme byli spokojení. Při spaní na pláži Pacifiku jsme sdíleli jednu střechu nad hlavou s gekony, kteří vábili různými zvuky hmyz na svoje jazýčky.
Ale rychle k fotografování: krajina v globálních pohledech byla většinou problém. Od 10 do 16 hodin slunce velmi vysoko, a krajina do dálky poměrně zamlžená. Přesto jsme zajímavé snímky pořídili, například v oblasti Hierve de Aqua, což je podle místních takový malý Yellowstone. Vyvěrající minerální voda tvořící jezírka a kamenné krystalické „vodopády“ různých barev, od bílé do teple hnědé.

Zajímavé z přírodního a samozřejmě fotografického hlediska byly vyprahlé sopečné svahy, porostlé desítkami druhů kaktusů, které se dají fotografovat celé dny. Tvoří nekonečně rozmanité tvary, od přízemních makro motivů až do velikosti poměrně vzrostlých stromů. Jsou velice zajímavé také v detailech (fotograficky, a zvláště pak, když si neopatrně sednete). Jenom je nutné dávat pozor, zda svah není oplocený a někdo jej nehlídá, třeba psi. Na své si rozhodně přišel Mirek, specialista na makro. Nejen, že neomylně viděl každý kvítek, ale cvičeným okem nepřehlédl ani žádného pavouka, saranče či jiný hmyz.

Do oblasti snímání větších celků rozhodně patří návštěvy lokalit s mexickými pyramidami. Pyramidy jsou turisticky přístupné a platí se vstupné. Většinou zde probíhá archeologický výzkum. Pohybovali jsme se v oblasti pyramid aztéckých, několik míst jsme navštívili. Do oblasti pyramid mayských snad zamíří příští fotosafari Quintafoto. U pyramid jsme řešili oříšek, jak postihnout jejich monumentalitu z pozice podhledu malého človíčka, když pyramida má sklon cca 45 stupňů (doufám).  Na některé pyramidy lze i vystoupit a vedlejší pyramidu či okolí s kamennými stavbami snímat shora. Bez zajímavosti nejsou ani kamenné detaily, plastiky a reliéfy.

Po přejezdu pohoří Sierra Madre směrem na jih se krajina změnila. Dostali jsme se na pobřeží Pacifiku, kde rostou především palmy mnoha druhů, kokosové palmy se také pěstují na velkých plantážích. V místech, kde jsme se pohybovali, se palmové listí používá ke krytí střech chatrčí a chýší, viděli a fotografovali jsme přímo originální stavbu takové střechy. Chýše potom tvoří vděčné fotografické popředí, nebo přímo hlavní prvek námětu. Třídenní pobyt v laguně Chacahua (dvacetikilometrové deltě několika řek, kde je smíchaná slaná voda se sladkou) byl jedním z nejzajímavějších. Mangrovníková džungle, kterou jsme projížděli na lodích s domorodými lodivody, nám poskytla příležitosti k fotografování především vodního ptactva: různé druhy volavek, pelikáni, orli, supi, a další, které jako amatér nedokážu zařadit. Výhodu měli majitelé objektivů s delšími ohnisky, kolem 400 mm. Objektiv 200 mm (přepočtený na digitálních 300 mm) byl na hranici použitelnosti, a to přesto, že ptactvo se vyskytovalo na naše poměry neobvykle blízko. Jenom shodou náhod se nám nepodařilo vyfotografovat mořské želvy, kladoucí v noci vajíčka do písku pacifické pláže. Navíc jsme museli vysvětlovat po zuby ozbrojené maskované armádní hlídce, co děláme o půlnoci na pláži. Zato jsme fotografovali vypouštění právě vylíhnutých malých želviček z chovné stanice do oceánu.

Zpáteční přejezd Sierra Madre směrem na sever byl zpestřen použitím silnice, na kterou by se u nás pustily jenom automobily offroad. Vrátili jsme se do civilizovanější oblasti, a zúčastnili se oslav Dia de Muertos. Jsou to velkolepé oslavy Dne mrtvých. Něco jako naše dušičky, ale v Mexiku se slaví už týden předem. V tomto týdnu snad nebylo dne, abychom ve vesnici nebo městečku nebyli účastníky nějaké fiesty s ohňostrojem, hudbou a tanci, o jídle a pití nemluvě. Celé Mexiko je v tomto týdnu barevné s převažující barvou oranžových květů jakýchsi velkých afrikánů, jsou ozdobená průčelí domů, barevné hřbitovy, a v každém domě je z květin, obrázků, jídla a pití vystavěn oltář pro mrtvé členy rodiny. Vrcholem pak bylo sledování nočního divadelního a tanečního představení mexičanů a indiánů k tomuto svátku, které se odehrávalo pod nasvětlenou zdí velkého kostela. Těžké noční, ale zajímavé fotografování.

Typické Mexiko jsou vesnice a malá městečka, sestavená bez ladu a skladu z malých přízemních domků, navazujících v řadě jeden na druhý. Jsou otlučené, a když se zde opravují třeba motorky, tak i špinavé, kolem značný nepořádek, elektrická vedení jsou zmateně a amatérsky drátovaná na náhodně rozmístěných sloupech. Průčelí přízemních domků mají každé jinou barvu: červené, modré, žluté, zelené, bílé… Atmosféru dokreslují auta všech možných typů, stáří a stavu, často pickupy s 10 lidmi na korbě. Všechno dohromady tvoří neopakovatelný vjem zmatku, nepořádku, chaosu, který ale dohromady neuvěřitelně ladí. Snad by byla škoda to uklidit a uspořádat. A jak takové prostředí fotografovat? Vysoké slunce na přepálené obloze bez mráčku osvětluje jednu stranu ulice, kde fasády a okna září vysokými jasy do objektivu. Druhá strana ulice ponořená do osrého tmavého stínu vysoko stojícího slunce. Často ani polarizační a přechodové filtry nelze uspořádat do funkční kombinace, a je nutné volit detail, který se jasovým rozdílům vyhne.

Městečka, která lze označit jako středisková či dokonce hlavní město provincie, jsou samozřejmě uspořádanější, ulice v centru jsou pěkně opravené, domky třeba patrové s typickými malými balkónky v patře. V centrech jsou potom kostely a katedrály, které většinou postavili Španělé, jsou tedy velmi podobné evropským. Zato mexické vesnické kostely s kamennými věžemi a zvonicemi jsou velmi fotogenické, často pastelově barevné.

Samostatnou kapitolou je fotografování lidí. Španělštinou nebyl vybaven nikdo z naší české skupiny, a angličtina je u běžných mexičanů k ničemu. Tady byla nutná a naprosto nedocenitelná pomoc našich místních průvodců Karla (čechokanaďan žijící 10 let v Mexiku) a Tishy (skutečná Mexičanka). To oni nám, často relativně složitě, ale psychologicky pro Mexičany přijatelně, vyjednali možnost fotografování prostých lidí, ať už indiánek v horách, nebo na tržištích, nebo rolníků pracujících při sklizni cukrové třtiny nebo kukuřice. Bez předchozího vysvětlení, že opravdu nejsme Gringos (tedy něco jako „za… američan“), ale že jsme amatéři „de la República Checa“, by vůbec nebylo možné s fotoaparáty vystoupit z auta. Gringos jsou opravdu nevítaní, na milost je domorodí obyvatelé vezmou pouze u stánku se suvenýry, když chtějí koupit a zaplatit. Fotografovat osoby pokoutným způsobem není vhodné, jak vzhledem k lidem samotným (případným dalším cestovatelům připomínám: jsou to opravdu hodní lidé, i když jiní než my), tak vzhledem k možným konfliktům, které mohou být slovní a v horším případě i fyzické. Za fotografování lidí je často nutné zaplatit. I malá částka vhodně podaná „na limonádu“, je pro ně významná a otevře dveře ke komunikaci a úsměvu. Jinak musím poznamenat, že Mexičani jsou při vstřícném přístupu velmi příjemní, otevření, kamarádští (amigos!). Rádi poskytnou jakoukoliv službu, radu, pomoc, jídlo, pití, jenom je nutné se s nimi domluvit a nebýt Gringo. Vstřícný přístup lze zahájit pouhým pozdravem na vesnické ulici nebo při příchodu do hospůdky. Gringo projde slepě a namyšleně, my jsme vždycky pozdravili a odpovědí byl pozdrav se skutečným až překvapeným úsměvem. Často potom i prostá otázka (naučená nazpaměť) na možnost fotografování skončila úspěchem, bez další španělské komunikace.

Vrcholem dobře vedené komunikace s místními byla situace, kdy jsme se ve vesnici náhodně dostali k mexické svatbě v kostele. Nejen, že nám dovolili fotografovat přímo v kostele při obřadu (samozřejmě bez blesku), nejen, že nám kapela před kostelem zahrála na naše přání (skvělá mexická rytmická hudba), ale nakonec nás všechny pozvali na svatební hostinu do vedlejší vesnice. Hostina se konala na dvoře statku pod velikou stanovou plachtou. Na svatbě bylo odhadem přes 200 lidí, nás posadili jako nejvýznačnější hosty přímo ke stolu nevěsty a ženicha. Tequilu a jídlo jsme dostali jako první. Dveře k fotografování lidí na svatbě byly otevřené… Tak mě napadá otázka: kdo z čtenářů si pozval na svatbu náhodně kolem jedoucí skupinu cizích lidí?

Fotograficky bylo snímání lidí často dost obtížné. Proti prudkému slunci nosí většinou klobouky, muži snad vždy, ženy často. Ať už jsou to klobouky kovbojské, tedy menší, nebo mexická sombrera zakrývající celá ramena, vždy zakryjí celý obličej nebo jeho podstatnou část stínem, který je velmi ostrý. A navíc, pleť Mexičana také není zrovna světlá. Jedinou možností bylo v těchto případech prosvětlení obličeje bleskem, pokud možno z mírného podhledu. Bylo tedy nutné fotografovat ze vzdálenosti v rámci dosahu blesku.

Během celé expedice jsme se snažili, pokud to bylo možné, vstávat brzy a využít slunce cca do 10 hodin, zvláště při pohybu v krajině, ale i ve vesnicích. Potom je slunce již příliš vysoké a ostré na stíny. Konec konců, slunce je jedním z hlavních symbolů Mexika a bůh slunce a měsíce nás provázel po celou dobu. 

Protože Mexiko je v této době velmi suché, kromě problémů se sluncem je nutné řešit také problémy s prachem. Jednoznačně jsou ve výhodě ti, kteří mají prachotěsné fotoaparáty, případně s vibračním čištěním, a mají třeba dvě těla, aby nemuseli měnit objektivy několikrát za den. Prachu se v podstatě nedá vyhnout, a kromě toho, že výměna objektivu v kritické chvíli zdržuje, riskujete znehodnocení následných snímků prachem na snímači.
Ze safari si každý z nás přivezl několik tisíc záběrů. Nyní bude následovat dlouho trvající třídění, výběr a zpracování, jehož výsledkem snad bude vlastní prezentace, ať už digitální či výstavní. Přiložené snímky jsou z prvního rychlého výběru.

Ing. Jiří Koudelka