Tíha i lehkost

Výstava Tíha a lehkost představuje výsledek soutěže uskutečněné na konci roku 2010, která probíhala výběrem z portfolií v Cartageně de Indias a Managui, a kterou pořádal festival PHotoEspaña, za podpory Institutu Cervantes a asociace AECID. Prohlížení fotografií nás podrobuje neustálému napětí mezi dopadem vážných situací a lehkostí kreativních možností. Jedná se zde o napjatý vztah ve stálém protikladu, kterému jsme jako diváci vystaveni. Oblast, jež fotografie spojuje, byla pokřtěná jako Latinská Amerika. Není však zde konkrétním místem, ale prostředím žijícím v představách, v nichž se odrážejí společenské nerovnosti znepokojující kdekoli na světě. Křehké demokracie, politické programy zamořené zlehčováním a přikrašlováním skutečnosti, nové formy autokolonialismu a překvapivá „normalizace“ násilí, jež se zde usadily, se však zdaleka netýkají jen tohoto kontinentu. Autoři zastoupení na výstavě zaměřují svou pozornost na zlomkovité skutečnosti této obrovské sítě. Jakkoli mezní a těžký nám tento pohled současné fotografie může připadat, na této výstavě, kromě tíhy událostí a lehkosti pohledů, můžeme v každičkém snímku pocítit naléhavou univerzální potřebu vrátit se ke kritickému smyslu protestu a utopii humanismu.

Laura Terré o tom napsala: „Latinskoameričtí fotografové, které představujeme jsou součástí svých komunit, nemuseli si sbalit kufry a jít hledat svá témata někam daleko od domova, jsou přítomní tam kde jejich lidé bohužel žijí a znají jména lidí a ulic, které fotografují. Pozorují a sbírají důkazy své identity i přes nepřízeň osudu. A znají příběhy, o nichž vyprávějí a podávají zprávu o příčinách. Kdyby pouze zachycovali neštěstí a násilí jako síly, které vás bez příčiny smetou a nelze je odsoudit, zničili by tím identitu trpících lidí. Všichni tito fotografové chtějí přesně ověřovat data díky nimž mohou do sebe zapadnout události, jména, dokonce i popis událostí. Protože touto zkušeností prošli, mohou jako jediní vstoupit přímo do smyslu fotografie.

V Latinské Americe je realita tak naléhavá a podnětná, že je fotografie stále nezbytným nástrojem, nezbytně silným a přesvědčivým. Nicméně stejně jako v jakémkoli jiném místě a chvíli, fotografie nemůže změnit svět: ať jsou záběry jasné a přesné jak chtějí, nedokáží ulevit od bolesti trpícím. To, že se někdo postaví násilí prostřednictvím fotografie, je možné považovat za morbidní hru, v níž si divák uspokojuje primitivní potřeby, skrytou a individuální rozkoš. Opakování těchto záběrů může zapříčinit nechuť, při níž se hledá spíše zábava. Zdá se ale, že fotografům je to lhostejné. Oni a ony tvrdohlavě chtějí, abychom se dívali na to, co bychom raději neviděli, na to, o čem pochybujeme, dokonce i když to vidíme na fotografiích. Ty nejtvrdší reportáže, jež jsou také součástí této výstavy a katalogu, jako ty od Juana Tora, Myriam Meloni či Mauricia Palose, vycházejí z hluboké reflexe svých autorů a jsou si vědomé znepokojivého realismu. Fotografové tento proces prožívají jako vášnivou misi. A často také pochybují, protože jsou si vědomi toho, že přílišná drsnost snímků může sloužit jako výmluva, aby ti, jimž jsou fotografie určené, oni privilegovaní, jichž se takováto realita netýká a ti, kteří násilí zapříčinili otočili hlavu a nechtěli se dívat, protože to není příjemné.

Všechny fotografické série jsou záměrně „explicitní“. Násilí v ulicích Caracasu, drogy v chudinských čtvrtích Buenos Aires, vraždy a únosy při exodu imigrantů napříč Mexikem jsou velmi přítomnou realitou, která je nicméně ignorována vládnoucí vrstvou těchto zemí. Série předvádí pomocí sekvencí či mozaiky, v nichž krátké pozorované detaily při brutální akci dokáží upoutat naši pozornost a nahradit tak naše myšlení. To, co by se na první pohled mohlo zdát jako nové estetické vyvolávání hrůz (zbytky krve vykreslující na zemi obrysy, jizvy na hrudi mladíka, amputované končetiny atd.), není nic jiného, než uzavřená křivka znovu nás vracející k podstatě problému. Metoda, díky níž může divák sám zrekonstruovat příběh fotografií, na který se zpočátku nechtěl ani podívat.

Umělci zastoupení na výstavě: Eunice Adorno, Daniel Baca, Ricardo Barcellos, Mayerling García, Santiago Hafford, Diego Levy, Pedro Linger, Myriam Meloni, Pedro Motta, José Ernesto Muñiz, Mauricio Palos, Leonardo Ramírez, José Luis Rodríguez Maldonado, Juan Toro, Álvaro Villela

19.1.-10.3.2012

Institut Cervantes

Na rybníčku 536/6, Praha 2

www.cervantes.cz