K obrazu svému
| Rubrika Výstavy | |
Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Tak zní, byť nepřesně a parafrázovaně, jeden z nejznámějších a zároveň i nejdůležitějších úryvků Bible. Ať je náš postoj k němu jakýkoliv, je jisté, že každý z nás má svůj vlastní obraz jak ve smyslu vizuálním, tak ve smyslu jakéhosi vnitřního obrazu.
Většinou nám nedělá potíže vidět ho u jiných. Naopak. Rádi hodnotíme vzhled a charakter druhých, a to nejenom individuálně, ale i hromadně. Vždyť právě to je účelem nespočtu novin, televizních pořadů a internetových serverů, kde se kolektivně ujišťujeme (přejímáme?) v hodnocení těchto dvou kategorií. Dokonce se vytvořila z mého pohledu podivná skupina lidí, libujících si v roli hodnocených subjektů na jedné straně a porotců na druhé. Poněkud složitější a zároveň nesmírně fascinující je reflexe sebe sama. Bylo o ní napsáno mnohé a v různých souvislostech. Svoje může k tématu říct medicína, psychologie, sociologie a v neposlední řadě i umění. Jeho postavení je však přece jen specifické. Umělec totiž vytváří svoji podobu zase jen sám. Můžeme říci k obrazu svému. Což je práce nejenom obtížná, ale leckdy i dosti nepříjemná. Přesto, nebo spíše právě proto, v ní nachází tolik výtvarníků nemalé zalíbení, hraničící leckdy s obsesí a sebetrýzněním.
Autoportrét je také nedílnou součástí tvorby tří mladých studentek vedených Michalem Kalhousem v Ateliéru tvůrčí fotografie Ostravské univerzity v Ostravě - Mariany Drápalové (1990), Terezie Foldynové (1985) a Markéty Zimové (1989). Díla každé z nich ovšem vznikala ve zcela jiných životních situacích. Mají zcela rozdílné kořeny a pracují tedy s jiným kontextem. Mariana, konfrontovaná s ne vždy radostnou ostravskou realitou, si vytváří svůj svět plný barev, malovaných kulis a až dětské hravosti. Ne že by na této „druhé Zemi" muselo být vždy veselo, ale naději v ní najdeme zcela jistě. Do temnějších vod nás dovedou fotografie Terezie. Zatímco u Mariany můžeme celkem čitelně nalézt inspiraci v módě, dětském světě a filmu, druhá z autorek nám předkládá práci s médiem v jeho čisté podobě. Formálně tedy v podstatě nevidíme nic nového (o to je postavení Terezie těžší), obsahově jsou však snímky nesmírně bohaté a odkazují k poněkud nepřívětivému období v životě autorky. Prozrazovat více není nutné. Vnímavý divák, jak jsem přesvědčen, dokáže fotografie „přečíst" sám. A konečně díla služebně nejmladší výtvarnice Markéty Zimové mají snad nejblíže k performanci, jakoby mimochodem zachycené fotoaparátem. Technická stránka není až tak důležitá a ani složitá poselství zde není nutné hledat. Jsou to jednoduše upřímná a v tom nejlepším smyslu slova „praštěná" představení, do nichž nám dává nahlédnout.
Jak jsem již zmínil, kořeny tvorby každé z autorek tkví jinde, jedno však mají společné. Podařilo se jim ztvárnit se k obrazu svému a tento prožitek nám i smysluplně přiblížit.
Lukáš Bártl, květen 2012
Výstava se koná v Galerii Artistů v Salonu Daguerre, Slovákova 1, Brno, Otevřeno denně 16-01 hodin až do 12. června.
Staňte se fanouškem FotoVideo na Facebooku tisknout poslat
Diskuze
vstup do diskuse
Celkem: 0 příspěvků
