Jovan Dezort - Praha a lidé před 50 lety
| Rubrika Výstavy | |
Profesionální fotograf Jovan Dezort převážnou část svého života pracoval s analogovými aparáty, jejichž ovládání nebylo tak jednoduché jako dnes u digitálů. S fotografiemi se také nemohla dělat větší technická kouzla, takže fotografie byly opravdu věrným obrazem zachycovaného prostředí.
Připomenout si to můžeme na jeho výstavě, kterou vybral na námět Praha a lidé před 50 lety. Uskuteční se v goticko-románských prostorách Staroměstské radnice v Praze ve dnech 12. 7. až 19. 8. 2012 a rozhodně si ji nenechte ujít.
Snímky zobrazují úsměvně i vážně, jak se tenkrát žilo. V Praze jezdily i na Václavském náměstí trolejbusy a tramvaje, do kterých se dalo naskakovat i vyskakovat za jízdy. Vešlo se do nich neomezené množství lidí. V dopravní špičce na tramvajích visely hrozny lidí vlajících kolem držadel, s jedinou obavou - aby jim za jízdy neuletěla čepice nebo klobouk. Dnešní terminologií to byl vlastně adrenalinový sport.
Kolportéři prodávali Večerní Prahu, pouliční fotografové zastavovali lidi otázkou: „Mohu udělat snímeček na památku?" U telefonních budek stály věčně fronty, protože mobily neexistovaly. Říká se, že móda byla tenkrát fádní, ale dominovaly tři zajímavé, nepřehlédnutelné prvky - minisukně, vysoké drdoly a na plovárnách (včetně nového areálu v Podolí) se objevily bikiny. Auta převážně značek Škoda a Tatra jezdila a parkovala všude možně, protože nebyly pěší zóny.
Pracovalo se zvolna, takže lešení na domech stála třeba několik let, zato někdy dělníkům sloužila k odpočinku a opalování se na sluníčku. Bylo to i proto, že lešení nepřekrývaly sítě proti prachu s reklamními fotografiemi. Když se pracovalo, tak to pořádně prášilo. Událostí byl první odstřel domu mezi činžáky v centru města. A zřítil se tak, jak měl. Při opravách silnic a tramvajových kolejí se používaly jako hlavní „mechanizace" krumpáče a lopaty. Velkým zásahem do pražské dopravy bylo budování metra. Nehloubilo se jen pod povrchem, ale i shora, o čemž svědčí snímky mohutných kráterů ve středu Václavského náměstí.
Příšerný šok přinesl 21. srpen 1968. Nikdo nechápal, proč nás přišla osvobozovat spojenecká vojska a jak se vůbec podařilo za noc obsadit celou Prahu tanky! Ráno stály všude, i na zastávce tramvají. Svátek práce na 1. máje znamenal povinnou účast v průvodu. Léta se průvody konaly na Václavském náměstí, kdy dole byla tribuna s vládnoucími představiteli, kteří kynuli pracujícímu lidu. Každých pět let se do Prahy sjížděli z celé republiky účastníci spartakiády. Pro mnohé to byly nevšední zážitky, na které vzpomínají dodnes. Obří stadión na Strahově budil údiv i ve světě, zato teď beznadějně chátrá.
Nelze opomenout kulturu 60. let. Objevem bylo divadlo Semafor s úžasnou dvojicí Suchý + Šlitr, v kurzu bylo také divadlo Rokoko se svými hudebními komediemi (tenkrát se neříkalo muzikály), kde zpívali Matuška, Neckář, Vondráčková, Kubišová, Štědrý. Dalším magnetem byla světoznámá pantomima Ladislava Fialky, jejíž zázemí bylo v Divadle Na zábradlí. Ženy v tramvajích si říkaly: „Poslouchala jsi ráno dráťák? Zase zpíval nějaký Karel Gott. Ten má hlas!" Za pár let už začal dostávat Zlatého slavíka.
Milovníci „vážné" hudby se celý rok těšili na koncerty Pražského jara. Tady zazářil i patnáctiletý houslista Václav Hudeček, daly se tu slyšet a vidět světové osobnosti jako Karajan, Maazel, Stokowski, z našich umělců Suk, Kameníková, Smetáček, Neumann, prostě plejáda slavných lidí. Lucerna byla centrem plesů, ale též jazzových festivalů a koncertů populární hudby, kde vystoupili třeba Armstrong, Bécaud. Na Malé Straně se dali potkat na procházce malíř Zrzavý či fotograf Sudek.... Všechna tato dění a osobnosti uvidíte na výstavě. Staré časy dávno pominuly, mnozí zachycení lidé už nejsou mezi námi, ale fotografie je věčná, té se čas nedotýká.
Jovan Dezort (1934) vystudoval obor fotografie na Střední průmyslové škole grafické v proslulé Hellichovce v Praze, bohatou praxi univerzálního zaměření získal v ČTK (1960 - 1975), „lidský" pohled v časopisu Vlasta (1975 - 1981) a vše dohromady následně prohloubil ve svobodném povolání. Oficialitu a připravované záběry nikdy neměl rád. Uznává přirozenost a bezprostřednost. Tím také jeho snímky vynikají. Dostal za ně řadu ocenění v domácích i zahraničních soutěžích, připomeňme alespoň Zlatou pečeť na World Press Photo v Haagu (1970) a Hlavní cenu v celosvětové soutěži Mezinárodní organizace novinářů Mír Vietnamu (1973). Velký vztah má ke kultuře, např. léta fotografoval festivaly Pražské jaro a Concertino Praga. Má za sebou bohatou účast publikační i výstavní. Je členem Asociace profesionálních fotografů a Syndikátu novinářů. Focení na hřebík dosud nepověsil. Na rychlovky používá digitál a doma pak bojuje s počítačem.
Autor: Věnceslava Dezortová
Staňte se fanouškem FotoVideo na Facebooku tisknout poslat
Diskuze
vstup do diskuse
Celkem: 0 příspěvků
