JAK SE ŽILO... - fotografie ze sbírky SČF

Jejím základem se v roce 1981 stala fotografická pozůstalost dlouholetého šéfredaktora a tvůrce časopisu Revue Fotografie, někdejšího předsedy svazu fotografa Václava Jírů, která sestávala z několika set fotografií českých a slovenských autorů. V současné době soustřeďuje sbírka přes jedenáct tisíc černobílých a barevných snímků více než tisíce autorů, z nichž přibližně třetina dnes už nežije. Stále se rozšiřuje o práce současných tvůrců. Její předností je, že vedle děl známých profesionálních fotografů obsahuje i práce významných amatérů. Svým složením tak odpovídá nejen zaměření Svazu českých fotografů, ale i tradicím a historii naší fotografie, kde lze jen obtížně položit dělítko mezi profesionály a amatéry. Sbírka se vytváří vesměs z darů autorů, pozůstalých, institucí apod. Od roku 2000 je deponována v optimálních podmínkách oddělení Foto-, fono-, kinodokumentů  a služeb veřejnosti v Národním archivu ČR v Praze 4-Chodovci. Sbírkový fond slouží odborné i širší veřejnosti k výstavním, reprodukčním, badatelským a dalším účelům.

V současné době probíhá v rámci projektu „Historie a  současnost" Svazu českých fotografů podpořeného Hlavním městem Prahou a Ministerstvem kultury ČR plošné skenování sbírkového fondu. Celková digitalizace sbírky nesporně přispěje ke zkvalitnění další práce s ní a tím i ke zvýšení její kulturní hodnoty jako nedílné součásti českého uměleckého a kulturního dědictví.

Výstava vybraných fotografií ze sbírky s názvem „Jak se  žilo..." obrací  pozornost k  60.,70. a 80. letům minulého století, z nichž pochází velká většina sbírkových položek, tedy k plodné době dokumentu v české fotografii. Je to období, kdy ve spolupráci se společenskými vědami vznikaly rozsáhlé projekty fotografování životního stylu obyvatel totalitního režimu. Štechovi chataři, Pokorného venkov, Sýkorové masopustní veselí i děti Dagmar Hochové, Diasovi koně a lidé okolo nich, Štreitův Sovinec či Kolářova Ostrava, to vše jsou projevy snahy fotografů zachytit lidské chování modifikované určitou sociální situací. Dařilo se jim ukázat, jak politická deformace souvisí s deformací stylu života, žebříčkem hodnot a naplněním povrchních přání. Poodkrýt nepojmenovaný rozpor mezi žitím doma a navenek, mezi přetvářkou a falešnými ideály a obyčejnou soudržností lidí vyznávajících jiné hodnoty.

Úlohou fotografie bylo stejně jako v ostatních dobách podávat svědectví a je paradoxní, že i ty vysoce tendenční snímky se s odstupem doby jeví nejen jako komické, ale i jako kritické. A protože doba fandila například pracovní fotografii a nejrůznější komise hodnotily „angažovanost" snímků, i účastníci amatérských soutěží a přehlídek se stejně jako další řada reportážních, sportovních i reklamních fotografů z té doby naučili pracovat s jinotaji a dvojím významovým plánem. Většinou ani nešlo o  složité ideové konstrukce. Prostě se jim dařilo dostat do snímků rozporuplnou atmosféru doby, včetně vlastních postojů, pochybností  a nejistot. Z dnešního hlediska se pak o celkové vyznění takových obrazů postaral časový odstup a další proměna fotografovaného.

Velkým pomocníkem byl humor, vědomý, ale někdy i bezděčný ironický přístup k jevům a dění před fotoaparátem. Výběr fotografií nesvědčí  jen o tom, jak se žilo, ale i jak a co se fotografovalo. Jak a co se nosilo, doslovně i přeneseně. Komiku situací dotváří i prostředí a dobové převleky. Pro ty starší pak nostalgie vzpomínek - vždyť dnes už jsou k smíchu takové běžné denní situace jako fronta před telefonní budkou s příliš vysoko umístěným mluvítkem, nenávratně zmizela neopakovatelná atmosféra jídelních automatů a hospůdek čtvrté cenové skupiny, nechtěná komičnost unifikovaných porodnic či vynucených účastí na manifestacích.

Ne vše ale je třeba brát nevážně. Abychom si mohli uvědomit, jak žijeme, musíme umět reflektovat prostředí i poetiku předešlé doby, její pitominy i přehmaty, její přehánění, zveličování i přetvářku a stylizaci. Pochopit řeč jinotajů, ať jde například o zobrazení matky jako madony nebo konfrontaci předmětů v pracovním či domácím zátiší. Uvědomit si, že fotografové zachytili také neopakovatelnost mimořádných uměleckých prožitků a neoficiální kulturu své doby. A konečně i tu zachraňující obyčejnou hřejivou lidskost, již pro toto období ve fotografii předurčila Steichenova Lidská rodina.

V nejrůznějších sbírkách a archivech lze najít stovky politicky angažovaných snímků manifestací, spartakiád a dalších triumfálních událostí předešlého režimu, existují špičková díla připomínající akce odporu proti němu.  Dá se z nich zajisté složit mnoho pohledů na situace, které část současníků zažila, ale ti mladší je již znají jen z vyprávění, stejně jako životní styl generace svých rodičů a prarodičů.

A protože nic není těžší než vyjádřit pocity a nic tomu nenapomáhá více než fotografické obrazy, chce výstava „Jak se žilo..." tímto výběrem z rozsáhlé fotografické sbírky divákovi zprostředkovat právě to neopakovatelné v kulisách určitého úseku našich dějin. O co jde především, je ukázat nejen odlišnost prostředí, jednání, každodenních prožitků, ale  koneckonců i jinakost chápání a fotografického zobrazování reality vybrané doby. 

autorem textu je Věra Matějů, předsedkyně SČF

Výstavu si rozhodně nenechte ujít. Portvá až do 15. ledna v předsálí Kongresového centra ČNB, Senovážné náměstí 30, Praha 1