O fotografování v listopadu 1989
| Rubrika Navštívili jsme | |Aktualizováno 22.10.2009 11:51
V listopadovém čísle se i časopis FotoVideo věnuje událostem před 20 lety. Vybrali jsme si trochu jiný pohled na události.
Jemný a citlivý pohled pana Františka Dostála nijak nezlehčuje důležitost událostí v listopadu 1989, ale zárověň ukazuje jeho jedinečnou schopnost vidět vtipnou situaci ulice za každách okolností. Více fotografií a krásný text pana Dostála najdete v listopadovém čísle FotoVideo, které je práve na stáncích. Fotogrfie dosud nebyly publikovány v tisku. Byly doprovodem publikace mladého autora, která vyšla začátkem roku 2000.
Shodou okolností jeste před vyjitím článku rozhodlo předsednictvo Svazu českých fotografů, že panu Dostálovi uspořádá výstavu z těchto fotografií. Výstava se koná v příjemném prostředí Galerie SČF, Kollárova 14, Praha 8 a otevřena pro veřejnost je právě dnes.
Požádali jsme Františka Dostála aby nám o výstavě a o pocitech při focení neco řekl sám:
„Po zmlácení studentů 17. listopadu 1989 na Národní třídě byly pražské ulice přeplněny fotografy. Byl jsem jedním z nich. Nebyly ještě mobily a digitální vymoženosti umožňující ze snímků vymazání policejních pendreků a do naštvaných tváří nasadit úsměvy. Obyčejné snímky z ulic jsem nazvětšoval až nyní po dvaceti letech. Téměř celý aktivní věk jsem pracoval u rýsovacího prkna v Paláci Škoda, kde teď magistrát platí vysoký nájem. Tam mě zastihl zpěv protagonistů divadla Ypsilon vycházející ze Spálené ulice. Musel jsem se svojí minoltou být u toho. Herec František Filipovský se na chodníku také připojil zpěvem písně David a Goliáš z dílny V + W. Nebyly již zmíněné mobily, a tak nyní musím použít slov, aby se vědělo.
“Takové fotky mám taky”, vysloví se určitě mnozí. A je to moc dobře. Jen se pro ně musí sáhnout do almar, pod postele a po nocích vyhledávat poškrábané negativy. Čekají na ně ve sbírkách a ministerstvo kultury na dně pokladnice určitě už hledá nějaký peníz. Vždyť fotografie se okamžitě po stisknutí spouště proměňují v minulost, v zachycené dějiny země. Tehdy ku Praze vyrážely vlaky plné studentů a hodně se fotografovalo. Neznám nic lepšího než focení ulice.
V zachycení nápisu nevidím autorský přínos, ale listopadová hesla o nás mnohé vypovídají. Snímky vyhlížejí jednoduše, lze z nich však vyčíst i zaměstnání lidí. Člověk současnosti přestal přemýšlet o dění okolo sebe a fotografie nám naše omyly umí připomenout. Listopadový spad shnilého ovoce přinesl zklamání stejně, jako někomu bohatství, kvůli kterému ho tenkrát nezmlátili, protože na Národní třídě nebyl.
Tváře lidí z pláně na Letné čas posunul do roviny sociologického dokumentu. Davy lidí, co s nadějí cosi očekávali, neskrývají emoce a jejich fotograf splynul s davem. K návratům na ulici je třeba kuráže a být vždy na správném místě. Dnes na ulici fotograf může dostat i pár facek. Lidé po dvaceti letech chodí na stejné Zemi a chovají se stejně bláznivě, aniž si to vůbec uvědomují. Jen několik mých fotografií ilustrovalo verše jednoho osmnáctiletého studenta pod názvem “Jak padá podzim”, vyšlých v roce 1990 knižně v nákladu 5000 kusů. Nepřímou výzvou k této expozici byla další repríza výstava z listopadových událostí, která se objevila už v září na Staroměstské radnici. Námětem mého počínání při zachycování obyčejností byla prostá neposlušnost a bujnost k žití, co může stát u zrodu dobré fotografie. Při něm se nesmí myslet na vlastní poklid, ale jen si trpělivě jít, koukat a zblízka objevovat. Někdy člověk objeví i sebe sama. Fotograf bývá zapisovatelem chování lidí a podává poté o nich svědectví.“
.jpg)
František Dostál a Olina Zlámalíková
Staňte se fanouškem FotoVideo na Facebooku tisknout poslat
Diskuze
vstup do diskuse
Celkem: 0 příspěvků
