Skvrnití koně - výplodem fantazie tvůrců?

Skvrnití koně na jeskynních malbách nebyli pouhým výplodem fantazie tvůrců Pavel Duda

Vědci studující umění doby kamenné si dlouhodobě kladou otázku, do jaké míry byly slavné jeskynní malby věrným odrazem tehdejší reality. Zobrazovali na nich naši předkové zvířata tak, jak ve skutečnosti vypadala, nebo se občas nechávali vést svou představivostí? Tam, kde má antropolog tendenci vidět spíše symbolismus či abstrakci, rozpozná zoolog charakteristické chování, vzácnou formu zbarvení nebo již vyhynulý druh zvířete.

Na stěnách jeskyní od Pyrenejského poloostrova po Ural, z nichž některé jsou více než 30 tisíc let staré, se vyskytuje krom nosorožců, lvů či mamutů i bezmála čtyři sta vyobrazení divokých koní. Místy se objevují bílí koně posetí nápadnými černými skvrnami. Nejznámější vyobrazení skvrnitých koní pocházejí z jeskyně Pech Merle ve Francii. Jejich stáří se odhaduje na 25 tisíc let. Soudilo se přitom, že skvrnité koně přivedla na světlo světa až extravagance šlechtitelů.

Analýza vzorků DNA z pozůstatků 31 koní starých od dvou do 22 tisíc let, pocházejících ze západní Evropy, Sibiře a východní Evropy ukázala, že 18 z nich bylo hnědých, 7 černých a 6 jich neslo alelu LP, asociovanou se skvrnitým fenotypem. Navíc z 10 západoevropských koní starých 14 tisíc let 4 nesli tuto alelu, což ukazuje, že tento typ zbarvení nebyl v dané oblasti nijak vzácný. Z toho lze usuzovat, že skvrnité zbarvení muselo tehdy přinášet koním výhody, které ve výsledku převýšily i negativní dopady handicapu způsobeného alelou LP zapříčiňující šeroslepost. Analýza DNA pravěkých koní přináší další důkaz toho, že jeskynní malby byly ve skutečnosti realističtější, než se obecně soudí.

 

Mayská Toniná - Nebeské město, nebo doupě horských lupičů? Stanislav Chládek

Zříceniny klasického mayského města Toniná (jehož původní mayské jméno bylo zřejmě Popo) se nacházejí v mexickém státě Chiapas, v nádherném prostředí vysokých hor. Leží asi 14 kilometrů východně od města Ocosingo. Terasy a budovy Toniná tvoří akropoli a šplhají až na vrchol zalesněného kopce, 71 metrů nad úroveň plochého nádvoří. Toniná je vlastně hora vytvarovaná lidskou rukou do stupňů připomínajících obrovskou pyramidu. Její poloha jí jistě přinesla jedno z přízvisek - Město nebeské hory. Mimoto byla známa také jako Místo nebeských zajatců a jeden z chrámů proslul jako Chrám kosmických válek, což nejspíš souviselo s válečnou reputací Toniná.

Většina staveb na povrchu pochází z pozdně klasického období. Dá se však předpokládat, že město existovalo i dávno před rokem 514 - pod zříceninami se stále nacházejí starší struktury. Toniná se proslavila také tím, že z ní pochází poslední monument klasické mayské civilizace, datovaný rokem 909. To je asi o 100 let později, než umlklo město Palenque, největší soupeř Toniná. Toniná nejvíc proslula svým militarismem a značná část místních skulptur z nahnědlého až narůžovělého pískovce znázorňuje spoutané zajatce určené k obětování.

Perlou Toniná a vrcholným výtvorem mayského štukatérského umění je obrovský reliéf na šesté terase. Byl objeven r. 1992, ale práce na něm stále pokračují; v poslední době byla odkryta jeho další východní část. Reliéf byl datován do pozdně klasického období, do let 790-840. Jeho obsah je mytologický a stylově byl zřejmě ovlivněn mexickým Teotihuacánem. Na opeřených rámech, které rozdělují reliéf na několik sekcí, visí uťaté hlavy obětí, jejichž krev utváří kruh per kolem. Na vrcholku reliéfu se nalézá lebka označená znakem kimi, znamenajícím „smrt" - to byla bitevní standarta Toniná. Sekce reliéfu jsou „obydleny" bizarními postavami mayských mýtů či alterovanými egy mayské elity, zvanými wayob.

Vyniká také Chrám podsvětní příšery. Ještě výše je Chrám zajatců, zdobený reliéfem svázaných zajatců.

Z dalších monumentů je nejznámější kruhový oltář s datem 5 Eb z roku 730. Zaznamenává „ohňový rituál" v hrobce krále K'inich Baaknal Chaaka či možná jeho otce. V jedné kryptě v Toniná byly nalezeny rozdrcené a spálené kosti, které mohly být produktem tohoto záhadného rituálu.

Reliéf „Čtyř sluncí" na šesté terase představuje čtyři éry lidské historie; Mayové věřili, že žijí ve čtvrté éře. Celý obří reliéf má nápadnou stylistickou shodu s murálem ve středomexickém Teotihuacánu (skupina Atetelca), kde jsou vidět podobné opeřené rámy a medailony s obrácenými figurami. Levá část reliéfu (západní) je částečně zničena, pravá byla zčásti odkryta teprve nedávno.

Střední sekce reliéfu (na kresbě) ukazuje Boha smrti s želvími krunýři místo nohou, držícího uťatou hlavu oběti - ta mohla patřit skutečnému zajatci, možná vládci města Pomoy. Hlodavec v levém dolním rohu je zřejmě krysa z Popol Vuh, která objevila pro Hrdinská dvojčata výbavu na míčovou hru, zděděnou po jejich otci, One Hunahpu. Napravo od středu je další postava z Popol Vuh, magický pták Itzam-Yeh, útočící na jedno z ležících dvojčat. Foto©Stanislav Chládek.

 

Horké vlny v měnícím se klimatu: otazníky zůstávají Jan Kyselý, Jozef Pecho

Horké vlny a jejich souvislost s globálním oteplováním a změnou klimatu se dostaly do centra pozornosti odborné i laické veřejnosti především kvůli dramatickým událostem způsobeným dlouhotrvajícími extrémně vysokými teplotami v západní Evropě v létě 2003. Aktuálnost této problematiky se ještě zvýšila po loňské bezprecedentní horké vlně, která postihla západní část Ruska a podle odhadů si vyžádala 55 000 lidských životů.

Historické teplotní rekordy však v průběhu roku 2010 padly v dalších 20 zemích, dohromady pokrývajících 19 % plochy pevnin. V souvislosti s rostoucí globální teplotou (tento trend je patrný od druhé poloviny 19. století, ale výrazně se projevuje až v posledních 30 až 40 letech) existuje jednoduchý předpoklad, že většinu oblastí světa budou horké vlny postihovat častěji, budou trvat déle a budou extrémnější ve svých projevech - i v důsledcích. Podrobnější pohled na horkou vlnu v Rusku r. 2010 a s ní související teplotní rekordy však ukazuje, že obrázek není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát na první pohled.

Otázka zní, zda jsou tato nedávná období neobvykle teplého letního počasí přímým projevem globálního oteplování a zda jsou v historickém kontextu skutečně výjimečná.

Léta 2003 a 2010 byla pravděpodobně nejteplejšími letními sezonami v Evropě od roku 1500; z hlediska odchylek teploty i velikosti zasaženého území byla horká vlna v roce 2010 vůbec nejextrémnější. Rekordně teplým měsícem v mnoha evropských zemích (např. v Německu, zemích Beneluxu, Velké Británii) byl červenec 2006, kdy byla i v pražském Klementinu zaznamenána nejdelší horká vlna od počátku stálých měření v roce 1775 (o délce 33 dní). Evropa jako kontinent zaznamenala v posledním desetiletí pravděpodobně 5 nejteplejších letních sezon od roku 1500, a to v pořadí 2010, 2003, 2002, 2006 a 2007.

Ve velkém počtu evropských zemí (na západ i na východ od nás) byla v posledním desetiletí překonána absolutní teplotní maxima.

 

 

C4 Rostliny. Jak a proč vznikly a jak fungují Jiří Kubásek

Tímto akronymickým a pro mnohé jistě i tajemným pojmem označují fyziologové skupinu rostlin, jejichž příjem CO₂ a mnohé další vlastnosti se liší od většiny ostatních rostlin. Proč vlastně metabolismus C₄ vznikl? Jaké důsledky přináší svým nositelům a celým společenstvům?

Pojem fotosyntéza vyvolává u mnoha lidí představu procesu, ve kterém vzniká kyslík. Přestože typů fotosyntézy je mnoho, ta oxygenní je dnes na Zemi nejrozšířenější a pro naši existenci zcela zásadní. Rostliny při fotosyntéze pohlcují světlo (přesněji záření v rozsahu vlnových délek asi 400-700 nm) a s pomocí jeho energie zabudovávají anorganický oxid uhličitý (CO₂) do organických složek svého těla. Fotosyntéza rostlin je složitý a několikastupňový proces. Zaměřme se pouze na části souvi­sející s příjmem oxidu uhličitého, které nejvíce odrážejí právě odlišnosti rostlin C₄.

Současná představa vývoje syndromu C₄ se opírá zejména o pozorování druhů, jež vykročily směrem k břehům C₄, kterých ovšem ještě nedosáhly (např. rod Flaveria z čeledi hvězdnicovitých).

Výzkum DNA ukázal, že rostliny C₄ vznikly vícekrát nezávisle. Čím je věda „dál", tím soudobějšími rostliny C₄ shledává. Pro srovnání, nejstarší fosilie se zachovanou věnčitou anatomií (znak současných trav C₄) je stará 12,5 milionu let. Od této doby můžeme jejich existenci snad považovat za prokázanou.

Dvouděložné druhy C₄ jsou však pravděpodobně ještě mladší a zdá se, že vznikají dodnes. Počet dnes známých druhů C₄ se blíží 10 000. Více než polovinu z nich tvoří trávy (lipnicovité - Poaceae).

 

Proč je politika rovných příležitostí pro ženy mužským komplotem pro získání více sexu Petr Houdek

Nadměrná poptávka na trzích dlouho nepřetrvá. Roste totiž cena statku, což přitahuje nové nabízející, kteří volné spotřebitele uspokojí. Výjimku tvoří jedna oblast, v níž po milénia poptávající uspokojeni nejsou - trh sexu.

Existuje notorická asymetrie v rozmnožovacích strategiích mužů a žen. Muži disponují extrémně levnou produkcí spermií a k zplození potomka potřebují minimální energii. Reprodukční systém a těhotenství samo jsou pro ženy naopak nákladné. Ty se proto při navázání vztahu zaměřují zejména na kvalitu partnera, naopak pánové - pochopitelně - preferují spíše kvantitu. Přes všechny ukazatele je skutečně mužská sexuální touha silnější: muži na sex častěji myslí, touží mít více partnerek, jejich sexuální fantazie jsou hojnější a komplexnější. Obvykle sex iniciují a méně jej odmítají. Rovněž závazky zřeknutí se sexu (typicky církevní celibát) častěji porušují, mnohem frekventovaněji masturbují. Jsou obecně pro získání sexu ochotni nést vyšší rizika a náklady než ženy.

Roy Baumeister z Floridské státní a Juan Pablo Mendoza z Amsterodamské svobodné univerzity vysvětlují úžasně rozmanitý přístup různých národů k sexu. Jejich hlavní predikcí bylo, že čím složitější je pro ženy dosáhnout samostatnosti - panuje nerovný přístup k příležitostem, jako jsou vzdělání, politická moc, některá zaměstnání či lékařská péče -, tím se sex pro ně stane důležitějším nástrojem k dosažení dobrého života. Paradoxně čím silnější mocí v dané společnosti muži vládnou nad ženami, tím menší nabídce sexu čelí a musí za něj platit vyšší ceny. Mají-li naopak obě pohlaví stejnou ekonomickou i politickou sílu, sex bude velmi levný.

Analýza potvrdila, že v zemích, v nichž ženy mají s muži srovnatelné příležitosti, je cena sexu malá. Lidé mají více sexuálních partnerů, jak dlouhodobých, tak i příležitostných „na jednu noc". Je nízká i „cena z největších" - vyžadování manželského závazku.